Těsně před závodem se uzamykala do vlastního světa, do tiché bubliny, ve které svojí myslí pitvala každičký centimetr svalů. Hledala signály, zda je něco špatně. A pak vystřelila.
Ale když právě nepálila na terč, působil každý rozhovor s Kateřinou Emmons jako polití živou vodou. Byla a je člověkem, který vás nabije energií a předá vám kus své pozitivní nálady.
Na pohled křehká, uvnitř nesmírně silná žena.
„Když je ve skleničce z poloviny voda, řeknu o ní, že je napůl plná, ne napůl prázdná. Tak já pohlížím na svět,“ říká. Věří, že co sama životu dává, se jí zase vrátí. „A zatím se mi to potvrzuje.“
Tak vyhrávala olympijské medaile.
Tak s manželem Mattem poráželi i jeho rakovinu.
Tři olympijské medaileKateřina Emmons je v žebříčku podle hodnoty medailí pátou nejúspěšnější Českou v historii letních olympiád: od každé medaile má jednu. Úspěšnější než ona byly v historii pouze gymnastka Čáslavská, vodní slalomářka Hilgertová, oštěpařka Špotáková a další gymnastka Bosáková. |
Ještě loni vtipkovala, že má život nalinkovaný podle síťového grafu: „První olympiáda, svatba, druhá olympiáda, narození dcery, třetí olympiáda, narození syna.“ Měla následovat čtvrtá olympiáda, ta v Riu. „A pak už v tom asi pokračovat nebudeme,“ tvrdila.
Jenže život, ten opravdový, není síťovým grafem. Připravuje vám překvapení, občas nemilá a jindy pro změnu radostná.
„Dětí už máme dost,“ řekl manžel Matt Emmons, když po dceři Julince přišel na svět i syn Martin Henry.
Ale... Proč by jich vlastně nemohli mít ještě víc?
Kateřina a Matt Emmonsovi očekávají třetího potomka, letos v listopadu se má narodit. Kateřina proto nebude střílet v Riu.
A ani na žádné další olympiádě.
Střelkyně Kateřina Emmons: Střílení mě baví, ale nejsem kariéristka, hlavní pro mě bylo mít rodinu.
Ve čtvrtek, po sedmé hodině podvečerní v Praze oficiálně oznámila, o čem se už delší čas šuškalo. Vyřkla nahlas rozhodnutí, které sama učinila už v dubnu.
„Končím. A hrozně se mi ulevilo,“ řekla a smála se. Nešlo jen o další mateřství, na které se tolik těší, ale zároveň o neodbytný pocit, že ve svém životě musí přehodit výhybku.
„Už jsem letos na jaře mlela z posledního,“ přiznává. „Byla jsem nemocná, unavená, dostala zápal plic. Řekli mi, že to je totálním vyčerpáním. A pokračovat v kariéře za cenu zdraví prostě nestojí. Dalším důvodem pak byla rodina. Cestování, tréninky po večerech, hlava v závodním režimu a stres kolem organizování hlídání, to pro mě není recept na spokojenou rodinu. Chci si ji pořádně užít.“
Jistě, příklady střelkyň, které dosáhly na medaile dokonce i po čtyřicítce, nejsou ojedinělé.
Taková cesta ji však nelákala.
Já vám ukážu, co umím!
Končí tak úžasná kariéra, která vůbec nemusela začít. Že byl její otec úspěšným střelcem? No a co? Malá Katka se stala plavkyní. Jak diametrálně odlišný mohl být její život, kdyby ji v bazénu nezabrzdily zdravotní trable. Trénovala víc než ostatní, ale plavala pomaleji. Když kalich trpělivosti přetekl, poohlížela se v patnácti po jiném sportu.
Střelecký trénink si tehdy zkusila jaksi mimochodem. Vzápětí i závody. Nastřílela při nich 370 bodů ze 400 možných a brečela, protože nepředvedla, co uměla na tréninku. Ovšem ty slzy byly dobrou zprávou. Znamenaly, že střelecký sport ji pohltil.
„Takhle teda ne! Umím to líp. A dokážu to,“ slíbila.
V osmnácti se stala senzační mistryní světa. Ve dvaceti, ještě pod příjmením Kůrková, vyválčila v Aténách 2004 olympijský bronz. Kráčela ke stupňům vítězů a vyplázla na tátu rozpustile jazyk. „No jo, holka je pořád drzá,“ smál se.
Jen 0,9 bodu ji u Akropole dělilo od zlata. S odzbrojujícím úsměvem nicméně pronesla: „Bylo by asi nespravedlivé, kdybych tak mladá a nezkušená vyhrála. Mně stačí, že jsem střílela nejlíp v životě.“
O rok později chtěla skončit.
Nezamlouvala se jí ztráta soukromí a pocit, že jí život diktují jiní. „Připadala jsem si, že jedu vlakem, ze kterého nemůžu vystoupit. Tak jsem řekla dost,“ vracela se ke krizi léta 2005.
Dost možná by svůj úmysl i naplnila a naplno se vrhla do studia fyzioterapie, kdyby nebylo cesty do Colorada a lásky, která se zrodila mezi ní a Mattem. Nový přítel ji ke střelbě přitáhl zpět.
Doma v Plzni, v kuchyni, to oznamovala rodičům. Poněkud je vyplašila. Ona, ten domácký typ, ta holčička, která nejezdila na žádné tábory, a dokonce i jazykový pobyt ve Francii odmítla, začala randit s Američanem? A kdyby jen tak s ledajakým. Rovnou s olympijským vítězem ve střelbě.
„To mi chceš říct, že chodíš s Emmonsem, jo?“ povídal táta Kůrka.
„No asi jo.“
Táta chvíli přemýšlel, načež rezignoval: „Tak jo.“
V lednu 2006 k nim Matt přijel na chalupu a šel s budoucím tchánem na pivo. Kůrka zjistil: „Je to bezva chlap.“ Další rok slavili svatbu.
Na hry do Pekingu 2008 už odlétala s příjmením Emmons a coby favoritka. V hlavě si vsugerovala: „Nejsi žádné ořezávátko, tak jim to ukaž.“
Po poslední soutěžní ráně, kterou na pekingské střelnici ze své vzduchovky vypálila, pohlédla na tátu, ten jí ukázal vztyčený palec a Kateřina vykouzlila na obličeji nevěřícný výraz. Já? První? Opravdu? To myslíš vážně? Matt ji láskyplně políbil a fotografie toho polibku se stala celosvětovým hitem.
Z pohádky do pohádky
Přidala stříbro z malorážky a sdělila: „Cítím, že na to jsem připravená, abych se stala mámou. Tak nač ještě čekat? Rodina je důležitější než sport. Sport pomine, děti zůstanou.“
Narodila se Julinka a pohádkový příběh pokračoval. Vše bylo dokonalé. Až do chvíle, než lékaři Mattovi oznámili: Máte rakovinu štítné žlázy.
Svoji vnitřní sílu teď musela předat jemu.
Když dokázal rakovinu porazit, prožívali Emmonsovi euforii, jakou nemohli zažít při žádném střeleckém triumfu. „Řekl jsem si: O. K., hlavní boj skončil,“ vyprávěl Matt. „Co tě nezabije, to tě posílí. Neumřel jsi, tak teď zase žij naplno. Pohádka nekončí.“
Od každé olympijské medaile už jeho Kateřina jednu měla. Chvíli hledala další motivaci. Tělo neposlouchalo, bojovala s kyčlí. Starostí přibývalo. Táta Kůrka si všímal: „Mateřství Katce psychicky prospělo, je zodpovědnější. Ale na druhou stranu péče o Julinku zabere spoustu času.“ Přesto se vrátila na střelnici, mířila na hry do Londýna 2012.
„Chci něco dokázat i jako matka,“ řekla.
Kateřina Emmons
U Temže skončila čtvrtá, což by jiné sportovkyně oplakaly. Jenže ona už byla jinde. Odložila tehdy po závodě pušku a usmála se: „Jsem vděčná i za 4. místo. Bojovala jsem jako lev a vytáhla ze sebe, co se dalo.“
Táta a Matt pro ni nechali vyrobit bramborovou medaili. „A teď je sbírka kompletní,“ prohlásil Kůrka.
Byl to konec? Ne, ještě ne. Předloni se Julinka dočkala bratříčka a Emmonsovi zároveň ukončili život na kufrech. Věčného putování mezi jejich dvěma domovy v Coloradu Springs a Plzni už měli plné zuby. Proč mají pořád přelétat tam a zpět jako motýli? Zvlášť když čas se stával nedostatkovým zbožím.
„Jsou chvíle, kdy potřebuju restart a vyčistit hlavu,“ říkala. K čemuž většinou stačil klidnější týden doma, kdy střelnici neviděla.
Matt měl k Česku vždy blízko. Dohodli se, že se definitivně usadí v Plzni. V obřím kontejneru si ze Států nechali poslat věci, k nimž měli citový vztah.
Kateřina se zase vrátila do závodů, navzdory tu a tam stávkujícímu tělu a problémům s klouby. Omezila tréninky maximálně na hodinu denně. Ještě letos v březnu byla na mistrovství Evropy sedmá a zdálo se, že směřuje do Ria 2016. Opak však byl pravdou. Nemoc ji přivedla na hranu kariéry. Záhy se dozvěděla: Opět jste těhotná.
To byl poslední impulz.
Najednou jí bylo nad slunce jasné, že chce žít jinak. Byla připravena uzavřít jednu životní kapitolu.
Až se příští rok v Riu rozhoří olympijský oheň, zůstane doma u televize. Ale určitě nebude ničeho litovat.
„Miluju sport,“ říká. „Zažila jsem s ním spoustu věcí, ze kterých budu nadosmrti čerpat. Ale přišel čas tuhle kapitolu ukončit a stát se pracující maminkou. Až budu koukat na Rio, bude ze mě velký fanda českého i amerického týmu.“
Matt ponese dál vlajku rodinného střeleckého klanu.
Ona bude pečovat o štěstí rodinného krbu.
„Štěstí přeje připraveným,“ říká Kateřina Emmons. „To platí ve sportu i v životě. Za úspěch i za hezký vztah se musí bojovat.“
