Když se s jedenadvacetiletým mladíkem, který zrovna dopoledne ukončil vojnu, dáte do řeči, po chvilce je jasné, že je lezením posedlý. Třeba se s šedesátikilovým závažím zavěsí posledními články prstů na tenkou lištu a posiluje ruce. "Ale když jdu pěšky do druhého patra, bolí mě nohy," říká s nadsázkou.
Vyzařuje z něj odhodlání. Na vyčkávání úspěchů nemá trpělivost. "Rychle jsem chtěl být nejlepší u nás i venku. Dávám si vysoké cíle. Když jsem půl roku marodil s klouby, dřel jsem v tréninku na krev. V lezení na obtížnost jsem dosáhl už skoro všeho, asi se dám na bouldering, což je relativně nová a populární disciplína lezení na obtížnost na umělé stěně, avšak bez lana ve výšce do asi pěti metrů nad měkkými matracemi."
V dětských letech ho bavil fotbal, pak karate. Třebaže se mu stalo osudným lezení po skalách, dostal se k němu náhodou. "V okolí Brna je u nás hodně skal, jednou mě vzal kamarád a mě to chytilo," vzpomíná na začátky před sedmi lety. Neví, jestli ten den svítilo sluníčko, ale skály ho okouzlily. "Zakousl jsem se. Z předešlých sportů jsem věděl, že pokud chci být dobrý, musím trénovat."
Základem lezení je vytrvalost, síla, obratnost, pružnost. psychická odolnost. "Nejde jen o libůstku, koníčka. Doma trénuji tři hodiny ráno, dvě odpoledne. Když jsem na skalách, tak jedu od osmi ráno do osmi večer. Pět dní v týdnu. Teď se s přítelkyní a psem chystám na čtvrt roku na jih Španělska." Odjede před Silvestrem, příští sobotu.
U Gibraltaru si udělá soustředění i dovolenou - v divoké přírodě, v kaňonu, ve stanu. "Jedu s Helenou Lipenskou, strach o mě mít nebude, protože taky leze, vyhrála i republiku a třeba mě bude jistit. Když toho budu mít dost, skočíme na regeneraci na dva tři dny do hotelu a pak pojedeme zase dál."
Končící rok pro něj byl skvělý: ve francouzském Chamonix v červenci splnil hlavní úkol a přes kolísavé výkony ve Světovém poháru získal titul mistra světa. Nová sezona pro něj bude překlenovací. První půlrok se bude připravovat v přírodě, na umělé stěny a závodění se bude soustředit až na podzim. "Předtím pojedu na konci jen na mistrovství Evropy, abych se ukázal," plánuje si.
Proč návrat do přírody? "Na skále všechno začalo. Mezi deseti nejlepšími lidmi ze svěťáku je šest Francouzů a tři Španělé. Tam mají vysoké hory, tam se musí trénovat. Chci se připravit technicky i psychicky. Tři roky jsem na pořádné skále nebyl, teď začínám cítit deficit. Byl jsem na škole, na vojně, honil se po závodech. Když sem někam vyjel, tak dvakrát za rok, nejdéle na dva tři týdny."
Je to pro něj lepší, než se plahočit na závody do Číny nebo Ruska. "To ztratíte dva měsíce, ani nevíte jak. Těch závodů je moc. První čtyři svěťáky vynechám. Pojedu jen na turnaje masters, vydělám, a pak začnu ve druhé polovině roku."
Lezení mu zaručuje i vyžití. "Ve většině malých sportů peníze nejsou, ale já si nestěžuji. Na závodech Masters si vydělám pět šest tisíc dolarů, svěťáky jsou dotované tak třetinově. Mám i nějaké sponzory. Ale nedělám to pro peníze, hlavní je pro mě pohoda."
Co Tomáš Mrázek a budoucnost? "Chtěl bych závodit ještě deset let, udělat si ve Španělsku a Francii dvě cesty budoucnosti, jedenáctky, které veřejnost bere za nejobtížnější. Budu spolupracovat i s pražskou Duklou, kde jsem byl úspěšný a spolu s vodařkou Štěpánkou Hilgertovou a pětibojařem Michalem Michalíkem udělal mistra světa. Osmitisícovka mě neláká, byla by mi tam určitě hrozná zima," říká s úsměvem a zaklepe se: "A co dál? Nevím, třeba nic."
