Bývala jste častým hostem na prvních stranách magazínů, dávala jste desítky rozhovorů, plavala české rekordy, revoltovala proti plavecké vrchnosti. To vše pominulo. A zájem o Hlaváčovou upadl.
Já vám to vyvracet nebudu, ale zapomněl jste se zeptat, jestli o to stojím.
Vy nestojíte o popularitu, to mi tedy neříkejte! Vy, vždy napůl modelka, která se chlubila nejdelšíma nohama v republice.
Zkusila jsem si, co to obnáší.
A co to obnáší?
Vím, co to je žít v bulvárech a pod kritikou. Už nestojím o to, aby byl stále rozebírán můj život. Unavuje to.
Kvůli tomu plavete hůř?
Neplavu hůř. Jdu nahoru.
Nesplnila jste limity na mistrovství Evropy v bazénu, pokud vím. Na padesátce držíte dva české rekordy staré čtyři roky. V dálkovém plavání nic moc, na mistrovství světa jste ve dvou závodech zbloudila, minula jste bójky.
Neminula, jen jsem plavala z druhé strany.
Nepřipadá vám to trochu zvláštní?
Já jsem na to expert, nezvládnout jednoduché věci.
Nyní na mistrovství Evropy v Berlíně snad už bójky neminete?
No, nebude to v moři, nebudou tam dvoumetrové vlny, tak snad ne.
Někteří lidé si pořád ještě pletou Yvettu s Ilonou, tedy Hlaváčovou s Hlaváčkovou, mistryní Evropy v krátkém bazénu. Závidíte jí její strmý vzestup ke slávě?
Nezávidím jí úspěch, zasloužila si ho. Prožívá šťastné období, má spokojený vztah s přítelem i trenérem, má pohodový život. Ten jí závidím.
Přála byste si být na jejím místě?
Chtěla bych být Yvetta Hlaváčová s jejími úspěchy, ale ne Ilona Hlaváčková. Ostatně sport nebývá jen o úspěchu, ale i o bolesti a porážkách.
Za bolesti a porážky sponzoři nic neplatí.
Sportovci nebojují jen pro peníze, jsou závislí i na štěstí, na úspěchu, na obdivu.
To je ale pro vás vzácný pocit. Kdy jste ho pocítila opravdu naplno?
Všestnácti letech, když jsem získala stříbrnou medaili na mistrovství Evropy na 5 kilometrů.
Vrátí se ještě někdy taková blaženost?
No, pracuji na tom.
Na čem?
To je pořád stejné a vy to moc dobře víte.
Tak mi to připomeňte.
V jakékoli disciplíně, na kterémkoli bazénu, na kterékoli vodě, ať je to moře, jezero, nebo bazén, pocítit vítězství.
Jak velké vítězství? Vítězství můžete prožít i při rekreantském přeboru na Máchově jezeře.
Být mistryní Evropy nebo mistryní světa.
To je váš sen, nebo báchorka pro noviny?
Báchorka, báchorka, to jsem slyšela mockrát. Tak se mě neptejte. Já nemám potřebu to křičet do světa.
Já vašim snům naslouchal léta. Ale nikdy jste je nesplnila ani sobě, ani novinářům, kterým jste o tom ráda vyprávěla.
To je pravda. Co na to mám říct? Ještě jsem sportu neobětovala všechno.
A co to bylo?
Soukromý život. Na mé kariéře se dost podepsali muži, tyhle vztahy mě vyčerpávaly.
Jako atraktivní žena jste něco takového musela čekat.
To ale neznamená, že když je někdo pro někoho atraktivní, že se mu bude mstít, že mu bude ubližovat.
To jsou přímo žalozpěvy.
To je život.
Jezdíte od března po Světovém poháru v dálkovém plavání, Dubaj, Brazílie, Hongkong, Čína. Je to nádherné, nebo spíš únavné?
To druhé. Nemám ráda letadla, klimatizaci, věčný hon. V Dubaji jsem se hrozně spálila při závodě v moři, brala jsem pak antibiotika, nemohla jsem ležet, spát.
Nestýská se vám po časech, kdy jste na letiště přijela vypůjčeným bílým lincolnem?
To je zajímavé, jak taková blbost se dokáže táhnout několik let jako známka snobismu. Když budete chtít, přijedu s ním zase.
Dejme tomu. Před třemi roky jste si tak dlouho vybírala sponzorské auto, až jste nakonec dostala to, které jste chtěla, sportovní BMW. Jakým autem jezdíte nyní?
Tu otázku jsem čekala a hrozně jsem se těšila na odpověď: Já nemám auto!
Je to snad konec sponzorského zájmu?
Třeba ano.
Snad žádný plavec nevylíčil tak přitažlivě pocity při olympijském finále jako vy. Ne že byste ho kdy plavala, byla to jen virtuální imaginace. Co teď byste chtěla takhle sugestivně vylíčit?
A víte, že nic.
