„Na posledních závodech v Šamoríně jsem se k tomu zase přiblížila, takže se mě na to ptá čím dál víc lidí z plaveckého světa. Šance tam je pro mě i pro kohokoliv jiného, kdo by limit zaplaval rychleji. Nechci se k tomu upínat, je to hodně pochybné, spíš mám vrchol mistrovství Evropy a zaplavat co nejlepší časy,“ říká Janíčková.
To se jí zatím daří výtečně. Až je to k nevíře, vždyť v létě bojovala se zraněným ramenem. „Po operaci jsem začala znovu plavat v prosinci a o té doby se zlepšuju. Co závody, to osobáky, za to jsem ráda,“ těší dvacetiletou závodnici.
Přitom to nejsou ani dva roky, kdy přemítala, zda vůbec pokračovat v kariéře. Talentované juniorce tehdy napadalo do cesty několik překážek. Bůh suď, jestli jí v tu chvíli pomohla náhoda nebo ji vedla intuice. Rozhodla se vyměnit plaveckou baštu Brno za menší klub SK UP Olomouc, kde našla novou chuť. „V Brně tehdy skončilo hodně plavců z mé tréninkové skupiny, také jsem si podruhé vykloubila rameno a už mě nebavilo se pořád vracet do tréninků. Mám trochu strach, že kdybych zůstala v Brně, tak bych možná už neplavala,“ přiznává Janíčková.
Metropoli Hané si vybrala především kvůli vzdělání, druhým rokem studuje biologii a tělesnou výchovu. „Primárně jsem šla na školu a to, že tu plavu, byl příjemný bonus. Chytila jsem tu druhý dech, tréninky mi sedí, skupina je super a mám tu teď ideální podmínky na přípravu,“ vypráví i navzdory tomu, že jsou bazény v zemi už od října zavřené.
Nevelký bazén v centru Baluo, vědeckotechnickém centru Univerzity Palackého, je jeden z pouhých tří u nás, kde se mohou vrcholoví plavci za dodržení všech hygienických pravidel připravovat. „Je to veliká výhoda, spousta závodníků ze zbytku republiky tuto možnost nemá. Ideální by bylo, kdyby to byla padesátka, protože veškeré vrcholné soutěže jsou na ní, ale i za tu pětadvacítku jsem strašně ráda,“ líčí.
Každou možnou chvíli pak vyráží s dalšími elitními olomouckými závodníky a trenérem Dušanem Viktorjeníkem za velkými bazény do olympijských center v okolních zemích, kde jsou trénování i závody s nutným testováním povolené. „Můžeme jen závidět okolním státům, že se mohou zavřít do bublin a fungovat. Naposledy v Šamoríně nám nic nechybělo, bylo tam všechno a na hodně kvalitní úrovni. Můžeme se jen inspirovat, aby se něco takového zařídilo i tady,“ přemítá Janíčková.
„Když zvládli školu ostatní...“
Je s podivem, že se jí i přes všechny potíže, kterým plavci v dnešní době čelí, daří zlepšovat. „Teď překonávám osobáky z 16 let, kdy jsem plavala dobře. Za druhý rok v Olomouci mi výkonnost tak stoupla, že si toho začali všímat i trenéři z ostatních oddílů a říkají mi, že to je super. A když cítíte podporu okolí, tak se trénuje lépe,“ usmívá se.
K tomu všemu ale musí zvládat i studium. Menší výhoda je, že online přednášky jde absolvovat odkudkoliv, což jí šetří čas jinak strávený přebíháním z tréninků do školy a zpět. „I tak je to ale dost náročné i s exkurzemi, povinnou výukou nebo mikroskopováním. Snažím se, jak to jde, a učitelé, zvlášť na Přírodovědecké fakultě, jsou opravdu hodní, vycházejí mi vstříc a zajímají se, jak se mi daří na závodech. A říkám si, že když to zvládli ostatní, musím to zvládnout taky,“ krčí rameny.
A tak ve všem shonu, který převrátil za poslední rok svět naruby, dál vytrvale žongluje s úsilím i energií mezi skripty a bazénem. „Hodně se ve mně pere to, že chvíli dávám přednost škole, pak zase plavání, a pořád se to střídá podle toho, jestli je zkouškové období nebo vrcholné závody. A tak to mám už od střední školy,“ směje se.
Důvody jsou jasné, v dáli vidí obrysy pěti kruhů, na které může dosáhnout v květnu při mistrovství Evropy v Budapešti. „Mám velký sen dostat se na olympiádu, ale upínám se spíš k té další, protože Tokio je hodně blízko. Bylo by to ale hrozně pěkné. A kdyby se mi do toho podařilo překonat nějaké české rekordy na motýla nebo se kvalifikovat na mistrovství světa, kde jsem ještě nebyla... To jsou mé sny,“ prozrazuje.
Za bazénem po střední EvropěJak se žije plavcům v covidové době? Bazény zůstávají zavřené dlouhé měsíce, závody u nás neexistují a děti mohou tempa zkoušet leda ve vaně. A vrcholoví sportovci? „Jestli chcete, přijďte se podívat. Trénink máme od sedmi,“ nabízí trenér SK UP Olomouc Dušan Viktorjeník. „V centru Baluo,“ dodává pro jistotu. Hlavní olomoucký bazén je samozřejmě zavřený. A tak brzy ráno vstupuji, jak jinak než s respirátorem, do budovy vědeckotechnického centra Fakulty tělesné kultury. V normálních časech bývá plné studentů, teď je však potemnělé, i recepční si vystačí jen se dvěma slovy. Pak už se tu objeví trenér a odvádí mě na bazén. „Tréninky jsou u nás povolené jen na třech místech v republice – v Praze na Strahově, v Brně a v Olomouci. Vždy v omezeném počtu lidí a v pětadvacetimetrových bazénech,“ líčí Viktorjeník. Ticho ruší jen tlumená hudba a šelestění vody, ve které se prohání pár plavců, stihnou jen pár temp a zase zpět, pořád dokola. „Vzhledem k tomu, že všechny závody jsou na padesátce a tam se také plní limity, tak pětadvacítka na to není optimální. Ale jsme rádi, že máme vůbec kde trénovat, je tu super zázemí,“ říká Vojtěch Maťátko, když má po hodině a půl splněno.  Právě devatenáctiletý talent z Dolan je i spolu s dalšími nadějemi olomouckého klubu důvod, proč kouč vyjednal možnost trénování v Baluo za dodržení přísných pravidel a proč také pravidelně vyrážejí na tréninkové kempy do okolních zemí, kde plavání nemá tak striktní zákaz. „Jezdíme do Polska, Maďarska i na Slovensko, abychom mohli trénovat i v padesátimetrovém bazénu. Teď pojedeme do Popradu. Slováci jsou v tom dál než Češi, my jsme na tom nejhůře ze všech středoevropských zemí. Pak se nesmíme divit, že nemáme olympijského medailistu, když podmínky nejsou… V Maďarsku i Polsku závodí i malé děti za dodržení všech opatření. Doma si udělají testy, druhý den je přivezou a mohou jít na to,“ vypráví kouč. Cesty ven stojí spoustu peněz, ale ještě víc energie. Když bazény v říjnu zavřely, vyráželi Olomoučtí na trénink do polského Szczyrku. Každý den 170 kilometrů tam a pak zase zpět. „I díky tomu Vojta i Bára Janíčková plavou daleko lépe než loni v tuto dobu. A teď jsem zvědavý, co z toho vznikne, až budeme po dvou týdnech na velkém bazénu v Popradu,“ těší se Viktorjeník. Cíl a důvod snažení je jasný, dostat se i z těchto podmínek na velké letošní akce. „Chci splnit limit na mistrovství Evropy, a jestli se mi podaří, tak i na Univerziádu v Číně. Na Evropu musím ubrat z osobáku čtyři desetiny, což by po dvou letech neměl být problém,“ věří prsař Maťátko. |
