Když dorazil mezi novináře, bez okolků si ulevil: „Byl jsem rád, že jsem to vůbec doplaval.“
Na vypracované postavě měl pod žebry rudý flek. Důkaz toho, jak moc kraulařské finále bolelo. „Mám to celý rudý. Nevím, jestli jsme špatně dýchal,“ ukazoval na bolavé místo.
Kdy se pro vás závod lámal? Na metě 800 metrů?
Už předtím, tak nějak na pětikilu. Snažil jsem se to rozjet před Henrikem (Christiansenem z Norska), kolem pětikila mě stáhl, snažil jsem se ho držet, ale vůbec mi to nešlo. Chtěl jsem zvýšit frekvenci, ale pak jsem si vzpomněl, co mi říkala trenérka: „Jak začneš hrabat, tak tě nakopu do zadku.“ Tak jsem od toho plánu radši upustil a snažil se pořád o dlouhé protažené tempo, ale vůbec mi to nesedlo.
V rozplavbě jste se Christiansena držel a pomohlo vám to k novému osobnímu rekordu.
Tentokrát to nefungovalo. Ale co, je to sport. Nejde o život, jde o ho...
Vzala vám sobotní rozplavba hodně sil?
Nevím, cítil jsem se celkem dobře, Mám z toho smíšené pocity. Bylo to ale mé první velké finále, ostatní byli ostřílení, věděli do čeho šli. Já měl premiéru. Bohužel to nevyšlo, tak příště.
Nebyla zlomovým momentem chvíle, kdy vás předjeli dva soupeři v okolních drahách?
Možná to mohlo být také zlomové, ale já jsem viděl při jedné obrátce Poláka Wojciecha Wojdaka, jak plave na druhé straně, a snažil jsem se ho stáhnout. Fakt jsem ale neměl sílu, abych tam znova něco vykouzlil. Jsem rád za ten sobotní rekord. Za to, že jsem šel do finále ze čtvrtého místa. To už mi nikdo nevezme. A finálové umístění? No nic. Byl jsem sice poslední ve finále, ale prostě jsem osmý, já jsem spokojen, jsem za to rád.
Zažil jste první finále na světovém šampionátu ve velkém bazénu. Jak jste se vyrovnal s atmosférou plné haly?
Snažil jsem se to nevnímat. Neudělal jsem chybu jako na čtyřstovce, kdy jsem se rozhlížel všude kolem. Teď ne. Snažil jsem se nasadit klapky a jet sám podle sebe. Ale moc to nešlo.
Měl jste radost z vítězství vašeho tréninkového partnera Grega Paltrinieriho?
„Já jsem mu to hrozně přál. Když jsme se potkali v call roomu (ve svolavatelně), tak jsem mu přál, aby vyhrál, aby porazil Michayla (Ukrajince Romančuka), což se mu podařilo. Romančuk si zlepšil osobák asi o 14 vteřin, to je taky neskutečný. Kluci makají, jsem rád, že jim to vyšlo. Příště třeba bude řada na mně. Třeba. Uvidíme. Není všem dnům konec. Čeká mě ještě spousta závodů.
Vrátíte se zase trénovat do Itálie? Co vás nyní čeká?
Teď jedeme za dva týdny na Tchaj-wan na univerziádu. Potom si dám volno a zůstanu v Praze. Rád bych zkusil udělat aspoň toho bakaláře (Micka studuje VŠEM). A pak se uvidí. Jestli tam pojedu, tak na pár týdnů, nebo na měsíc, nějaké krátkodobé soustředění. Nad nějakou dlouhou štací jsem zatím neuvažoval. Uvidíme.
