Letos stihla Pechanová získat dvě bronzové medaile na mistrovství Evropy, 5. a 6. místo na mistrovství světa, a navrch vyhrála finále Světového poháru!
"Ani minulý rok jsem neměla špatný. Ale zatímco dřív to bylo spíš o štěstí, teď už je to mou větší zkušeností," říká Pechanová.
Na tváři sympatické plavkyně většinou hraje úsměv, těžko byste v ní hledali tvrdou ranařku. Jenže dálkové plavání není sport pro bábovky. "Dostanete spoustu ran. Já už jsem se je naučila přijímat i rozdávat," vypráví Pechanová.
Největší úspěchy jste sklízela nedávno, v závěru sezony. Nemrzí vás, že právě v nejlepším skončila?
No kdyby ještě pokračovala, tak bych se určitě nezlobila. (úsměv)
Pro letošek tedy máte odplaváno?
Ještě budu plavat tři závody v bazénu, které jsou součástí Českého poháru. A potom bych ještě možná jela na závody na ostrov Bali. To ale bude záležet na penězích.
A pak už přijde odpočinek?
No s tím odpočinkem je to takový... Já spíš odpočívám takový ty krátký týdny. Protože v březnu zase máme mistrovství světa v Melbourne, takže se nemůžu měsíc někde flákat a nic nedělat. A i když budu mít volno, tak se stejně budu hýbat, běhat nebo chodit do posilovny. Není to tak, že bych jen seděla u televize a nic nedělala. I když takhle taky ráda odpočívám. (smích)
Vy vedle dálkového plavání zvládáte i bazénové, tahle kombinace vám vyhovuje?
Ano. Do roku 2004, kdy byli na olympiádě jen závodníci v bazénu, tak to bylo jasný, to jsem upřednostňovala bazén. Ale teď se ty role otočily, takže na prvním místě je u mě dálkové plavání. V bazénu ale všechno odtrénuju.
Přemýšlíte už o příští olympiádě, sníte o ní?
Pro mě je to cíl. Závod na deset kilometrů v Pekingu. Člověk si může říct, že když sbíráte medaile v Evropě a patříte ke světové špičce, že by se mohla v Pekingu urodit i nějaká medaile... Já nebudu proti. (smích) Ale to uvidíme za dva roky.
Mnoho lidí možná netuší, jak je dálkové plavání drsný sport. Ale když plavete v jednom balíku, to se musíte pořádně dokopat, že?
Právě že si bazénoví plavci a někteří trenéři myslí, že když je tam jenom nějakých patnáct států, tak je úspěch lehký. Tak já jim doporučuji, ať si tam dají ty svoje bazénový květinky, ať si tam jdou zaplavat.
To je váš sport až tak odlišný?
Tady nemáte jednu lajnu, ve které plavete vy sám. Tady plave třeba pětadvacet závodníků v jedné skupině, takže ran, co tam dostanete rukou, nohou, to je neuvěřitelný. Musíte si sám volit cestu, tu nejkratší, ale zároveň bez ran. Není to jednoduché jako v bazénu, co se týče psychiky a taktiky, je to mnohem náročnější.
Učí se plavec dlouho, než se v takové džungli naučí dobře pohybovat?
Ze začátku je jednoduchý, že vás soupeři vůbec neznají a neví, co od vás můžou očekávat. V tom jsem ze začátku získávala.
Takže když má plavec jméno, tak třeba schytá i úmyslnou ránu?
Mně se třeba stalo na mistrovství Evropy, že mě holky prostě nepustily. Přede mnou byly tři, a když jsem šla zleva, šly na moji stranu, když zprava, zase šly na moji stranu. I když jsem byla rychlejší, tak mě nepustily. Když vám zavřou cestu, tak s tím nic neuděláte. To byste je musel potopit nohama, a to už by vás rozhodčí mohl diskvalifikovat.
To jsou vidět až takové chvaty?
Jo, určitě. Třeba kluci už to mají takticky velice dobře vymyšlený. Teď v Hongkongu mi jeden úplně radil, jak musím takticky dobře zvládnout finiš a ještě na tom získat. To není tak, že plavete po čáře v bazénu a čekáte, až vám přijde cílová stěna.
Povězte, jaký máte největší plavecký sen? Největší plavecký sen?
Pro mě je to ta olympiáda. V první řadě nominace, a když se to podaří, tak bych tam chtěla uspět.
Takové přeplavání kanálu La Manche vás neláká?
Vůbec ne. Pro mě nic neznamená, když něco přeplavu odsud tam. Tam si jenom čekáte na nejlepší podmínky a pak to přeplavete.
Takže by musel být na La Manchi závod, aby vás to oslovilo?
Dobře. Když tam bude dvanáct holek, budou mít stejný podmínky, poplavou v jednom momentě, pak jo. Pak bych přemýšlela o tom, že bych to plavala. Ale vzhledem k tomu, že to má tolik kilometrů, tak nevím. (smích)
