Dlouhé roky hrál baseball jako amatér, přestože největší hvězdy jeho sportu pobírají miliony v dolarech. "Žena se mě ptala, proč nehraju něco, kde se dají vydělat peníze," přibližuje Pavel Budský. "Řekl jsem jí, že baseballem je můžu vydělat taky, akorát na to nejsem dost dobrý."
Do slavné Major League nepronikl, byl ovšem dost dobrý na to, aby se stal největší postavou českého baseballu. Pražský rodák přes desetiletí zářil v týmu brněnských Draků, byl tahoun reprezentace, excelentní nadhazovač, král pálkařů, první průkopník v zámoří. Když si na sklonku kariéry doma vytvořil zákoutí s trofejemi, měl do něj co vyskládat.
Další už však nepřidá, v téměř devětatřiceti letech se rozhodl na vrcholné úrovni skončit. "Přemýšlel jsem nad tím celý rok. Občas si třeba zahraju nějaký přátelák, ale extraligu už asi přenechám mladším," hlásí Budský.
Popadla vás v posledním zápase nostalgie?
V extralize to na mě trochu přišlo. Ale spíš mi to začne docházet až v momentě, kdy kluci budou hrát a já u toho nebudu.
Co vidíte, když se ohlédnete za svojí kariérou? Žádný český hráč toho nedokázal tolik co vy.
Spíš bych řekl, že nikdo nehrál tak dlouho. Byli tu i jiní talentovaní hráči, ale já jsem u toho vydržel a dostal jsem příležitosti hrát v Evropě i za mořem. Jsem rád, že jsem to mohl absolvovat.
Proč jste si vybral zrovna baseball? V době, kdy jste začínal, většina Čechů ani nevěděla, co to je.
Spíš šlo o to, že to bylo ještě za komunistů a ten sport pro ně nebyl populární, protože přicházel z Ameriky. Proto byl problém vůbec sehnat vybavení, ale o to víc kolem toho byli nadšenci a srdcaři. I teď je kolem baseballu dobrá parta.
"V Americe je třeba působit suverénně, zatímco já jsem se nejprve musel rozkoukat." |
Kdy jste poprvé držel pálku?
Když mi bylo třináct. Poprvé jsem se s tím setkal na táboře a potom ve škole. Dostali jsme pálku do ruky a trenér nám řekl, že kdo odpálí až na dráhu, dostane lízátko. Mně se to podařilo. Lízátko jsem nedostal, ale od té doby jsem se tomu věnoval.
Baseball byl v Česku neznámým sportem, jak jste se ho učili?
Hodně nám dávalo, že sem přes léto přijížděli hráči z Ameriky, kteří nám to ukazovali. Při těchto akcích jsem baseballově nejvíc vyrostl a poznal jsem se s mnoha profesionály. Dnes takové příležitosti nejsou, ale zase je výhoda, že už je tu hodně místních lidí, kteří tomu rozumí a mají nějaké zkušenosti. Tehdy když přijel kouč z nejvyšší amatérské soutěže v Americe, tak jsme hltali každé slovo.
Co vás v roce 1999 přivedlo z Prahy do brněnských Draků?
Oni potřebovali posílit tým, aby ho posunuli ještě dál. A mě lákala soutěživost a možnost hrát vrcholný evropský baseball, což Draci nabízeli.
V Dracích jste strávil přes deset let. V čem jsou tak výjimeční, že posbírali tolik titulů?
Je to v celé organizaci. Mají chuť, dávají do toho srdce, dobře motivují tým, umí najít správné hráče. Celá organizace jde za svým cílem, což je klíč k úspěchu.
Byl jste nejen špičkový pálkař, ale také nadhazovač. Co vás bavilo víc?
Byl jsem radši pálkař, ale pro tým je klíčový nadhazovač. Tenkrát jsem měl dobrou ruku, tak mě stavěli na nadhoz, ale je to dřina. Nejen fyzická, ale i psychická, protože na nadhazovači stojí výsledek.
Proč jste s nadhazováním přestal?
Bylo tady hodně dalších kluků, kteří nadhazovali, a také je těžké skloubit obě pozice. Když jsem byl mladší, tak mi to ani nepřišlo, ale dost jsem přetížil ruku a rok jsem ani nemohl pořádně házet. Od té doby už to nebylo takové, jak jsem si představoval.
V poli jste hrál na první metě. V čem je tato pozice specifická?
To je místo, ze kterého se odchází do důchodu. Mně to ale vyhovovalo hlavně proto, že se tam pořád něco děje. Musíte být psychicky připravený na to, abyste neudělal chybu, jinak vám to dají ostatní hodně sežrat. Jakmile si dovolíte pustit balon, tak vám to vyčítají strašně dlouho.
Byl jste první Čech, který podepsal smlouvu s týmem z Major League. Jak k tomu došlo?
Přijel trenér z Ameriky, který viděl talent a chtěl mě dostat k nim na školu. Poslali mě na zkušenou k univerzitnímu týmu a prošel jsem pár testy, kdy přišli dva tři skauti a sledovali, jak rychle běhám, házím a tak dále.
Očima expertaBudil respekt soupeřů Pavel Budský je největší hráč novodobé české historie. Je to obrovská osobnost nejen výkony na hřišti, ale i klidem, který přenáší na mladší hráče, pro které je vzorem. Ve svých nejlepších letech byl nejdominantnějším nadhazovačem i ve srovnání s dnešními nadhazovači byl o třídu výš. Měl rychlost a sílu, jeho postava budila Není to typický lídr, ale je to hráč, kterého chce mít každý trenér na lavičce. I když je hvězda, tak jde vždycky naplno udělat, co se po něm chce, čímž jde příkladem ostatním hráčům. Arnošt Nesňal, manažer Draků Brno |
Nebylo to stresující?
Já jsem to tak nebral. Prostě mi řekli: ukaž nám, co umíš. Ani jsem nečekal, že z toho něco může být, ale pozvali mě dál do takzvané Instruction League a pak do akademie, kde se mnou Montreal Expos podepsal kontrakt. Pro mě ale bylo nepříjemné, že už mi bylo dvaadvacet, přišel jsem do kempu a vůbec jsem nevěděl, co od toho očekávat. Do té doby jsem nezažil každodenní trénink, navíc o místo bojovalo asi 140 mladých hráčů.
Byl jste z toho všeho vyjukaný?
Teď už vím, jak hráčům poradit: musí přijít do kempu a hned od začátku se snažit být co nejlepší. Je třeba působit suverénně, zatímco já jsem se nejprve musel rozkoukat. Navíc jsem si musel zvykat na dřevěné pálky. Oni ode mě očekávali, že už budu hotový hráč, zatímco já jsem si představoval, že mi dají víc času. Až později jsem pochopil, že mají tolik hráčů na výběr, že se nepotřebují jimi zabývat individuálně. Jedině, že je vám šestnáct sedmnáct.
Nemrzí vás, že vaše šance nepřišla o něco dřív?
Mrzí mě, že když jsem byl poprvé v Americe, tak jsem ještě nebyl baseballově rozvinutý, takže si mě nevšimli. V baseballu musíte svoje umění ukazovat dlouhodobě. V hokeji nebo fotbale, když máte rychlost a techniku, tak můžete hned hrát. V baseballu, i když máte dobrý švih a ruku, tak jim musíte rok nebo dva dokazovat, že jste schopný podávat konstantní výkony.
Když jste letěl do USA, snil jste o Major League?
Tenkrát jsem si to tolik neuvědomoval. V kempu mě zabrzdilo zranění oka, a i když jsem pak dostal nějakou příležitost, tak jsem se nedokázal dostat do herní pohody. Z Montrealu jsem byl propuštěn, ale za dva tři měsíce jsem se ještě dostal do Minor League v organizaci Kansas City Royals.
Pomohli vám v Americe rozvinout vaše dovednosti?
Spíš mě naučili, jak k tomu člověk musí přistupovat. Chtějí vidět, jak se dokážete adaptovat na jejich podnět. Navíc se setkáváte s obrovskou konkurencí. Když se vám nedaří, nemůžete být frustrovaný, ale musíte dál pokračovat, protože zápasů jsou mraky. Baseball je složitý v tom, že v něm strašně mockrát nezvládnete svoji situaci. Když máte pálkařský průměr 300, což je výborná statistika, tak jste pořád úspěšný jen ze třiceti procent. To všechno si musíte v hlavě srovnat.
Vy jste si v té době baseballem vydělával?
Ano, i v nižší soutěži je člověk profík a věnuje se jenom baseballu.
Nelákalo vás tam zůstat?
Lákalo, ale i kvůli věku už jsem nedostal příležitost. Bojujete s hráči, kteří jsou mladší, navíc když si je kluby vyberou v draftu, tak do nich investují peníze a nechají si je, i když jsou třeba horší než vy. Roli tak hraje i politika. Dnes už kluci vědí, že si musí vyjednat aspoň co největší podpisový bonus, aby si jich kluby víc vážily a oni měli vůbec šanci hrát. Já jsem takhle vůbec neuvažoval. Chtěl jsem hrát baseball a byl jsem nadšený i z horší nabídky.
Rok jste hrál i v Nizozemsku. Jaké byly podmínky tam?
Hráči chodí do práce, ale za baseball dostávají nějaké peníze, aby je to motivovalo dál hrát.
Český baseball je pořád amatérský. Jak se za ty roky, co jste hrál, změnil?
Je tu obrovský pokrok. Dřív jsme hráli na hřištích, kde nebylo pořádné zázemí, teď je tu několik pěkných stadionů. Také víc zkušeností. Hráči i kouči mají možnost přijet do kempů v Americe a vidět, jak to funguje. Je tu i větší zájem mládeže, což je vidět na mezinárodní úrovni, kde se pořád přibližujeme špičce.
Vy se hodláte baseballu dál věnovat?
Říkal jsem si, že do konce roku uvidím. Chtěl bych pomoci mládeži, věnovat se trochu brněnské akademii a se spoluhráčem Martinem Veselým koketujeme s možností, že bychom jako trenéři převzali český národní tým. Zkušenosti na to mám a rád bych je předal dalším hráčům.
