Mistři Karpov a Spasskij nespali, hráli v Praze šachy poslepu

Měla to být válka generálů bez očí. Ti krátkými povely vodili po bitevním poli své bojovníky. Anatolij Karpov na úvod do mikrofonu pravil: "e4." A Boris Spasskij kontroval: "e5." Dva bývalý mistři světa v šachu sehráli ve středu v Praze exhibiční partii naslepo.

Anatolij Karpov (vlevo) a Boris Spasskij | foto:  Michal Sváček, MAFRA

Nechystali se spát, když usedli před sál s diváky a na oči si dali klapky, jaké se rozdávají na noc v letadle. Neměli před sebou šachovnici s figurami, tahy prováděli jen vyslovením zkratky pro figuru a označením pole písmenem a číslem. Situaci měli výhradně ve své hlavě. Pro laika jde o fascinující, až nepochopitelnou podívanou.

"Žádné kouzlení, jen záležitost paměti a myšlení," usmíval se Karpov. Ve středu to pro něj a Spasského bylo vlastně jen cvičení paměti, přemýšlet nemuseli.

Lidem hledícím na tahy na plátně za velmistry záhy došlo, že to není ostrá partie, ale pocta velkému předchůdci. "Po asi šestém Spasského tahu s černými jsem si říkal, že to s ním nedopadne dobře," líčí Pavel Matocha z Pražské šachové společnosti. "O pár tahů později jsem pochopil, o co jde."

Od Rusů se Praha nedočkala originálu, nýbrž kopie slavného díla: oba tah po tahu zopakovali překrásnou partii Paula Morphyho, již fenomenální Američan sehrál v Paříži 1858, kde hrál naslepo proti osmi soupeřům zároveň, kteří měli před sebou šachovnice.

"Chtěl jsem ukázat partii, již mám velmi rád," řekl Spasskij po kulišárně, v níž Karpov v herecké etudě dělal, že pečlivě přemýšlí. Přitom – neboť on byl za Morphyho – bylo předem jasné, že vyhraje. Když se tak stalo, oba šachisté začali opět vidět.

Slepá vášeň k šachu. Může to být i doslova

Večerka, spát! Zhasnout, šup pod peřinu a zavřít oči, jenže spát se nechce, v hlavě každého z nich se tlačí dáma, střelec, věž...
zkrátka arzenál šachových figur.

A tak už to jede, nocí létají tahy, vystřeleny z jedné postele dopadají na druhou, osmileté sovětské talenty, jichž je na pokoji před turnajem třeba i deset, nepotřebují šachovnici k bojům, na jejichž konci má soupeři padnout král. "To byly mé první partie naslepo," vzpomínal ve středu v Praze bývalý mistr světa Anatolij Karpov, jeden z aktérů půlnočních dětských partií.

Patrně v nich bylo moře chyb, vzhledem k věku i tmě. Existují ovšem výkony, které berou dech. Jednu partii naslepo zvládne téměř každý nadprůměrný hráč, avšak to, co předvedl Miguel Najdorf v Sao Paulu zkraje roku 1947 přesahuje běžné chápání.

Argentinec hrál bez jediného pohledu na šachovnici naráz proti 45 "vidoucím" protivníkům. Utkání trvalo 24 hodin, Najdorf vyhrál ohromujících 39 partií a jen dvě prohrál! Rekord drží Belgičan Koltanowski, jenž šel sám proti 56. Utkal se s ním bez šachovnice i fenomenální Alechin, z osmi partií pětkrát vyhrál a prohrál jednou a výmluvně prohlásil: "Je to druhý nejlepší hráč světa ve hře naslepo..."

Alechin pokládal hru poslepu za dobrou propagaci šachů, ale nic víc. Logicky, bez pohledu na šachovnici přece jen nejde dosahovat špičkového umění. Ale udržet v hlavě tolik pozic, tolik specifických her, tolik nástrah, počítat u desítek partií konkrétní varianty... Zdá se to příliš šílené.

Fintu, jak ukočírovat rej mnoha partií v hlavě, prozradil právě Alechin.
A prozradit ji mohl s klidným vědomím, že normálnímu smrtelníkovi je beztak k ničemu.

Tak třeba v New Yorku, kde hrál proti 26 šachistům, si partie rozdělil do pěti kategorií podle druhu zahájení.



"Stačilo si pak jenom vzpomenout, do jaké kategorie ta která partie spadá," popisoval, přičemž slůvko "jenom" má pro běžného šachistu trýznivý význam.

Stejný postup jako Alechin zvolil podle jedné ze šachových knih Jiřího Veselého i nejmenovaný jugoslávský velmistr v přízemním domku kdesi na venkově, jenže tam se na něj všech 20 protivníků domluvilo a zahájení hráli všichni stejně.

Tím vytvořili v hlavě favorita totální chaos a on se s ním – jak půvabně píše Veselý – vypořádal rázně: "Než se soupeři nadáli, vyskočil z okna a chytil nejbližší vlak do Bělehradu. A bylo po produkci."

Silní hráči si prý nepromítají v duchu na šachovnici figury, ale jen vztahy mezi nimi, od této pro většinu z nás nesrozumitelné abstrakce však spěchejme pryč – zpět ke Karpovovi a Spasskému do Prahy.

"Naslepo hrajeme nevědomky často," vykládal Karpov. "Třeba když jsme na obědě a najednou začneme analyzovat nějakou partii."

Spasskij zase říkal: "Šachy hraji i ve snu, to je také vlastně naslepo." Slepá vášni!

Velké příběhy z historie šachů naslepo

Paul Morphy 1837–1884
Právě od americké komety si Karpov a Spasskij půjčili partii pro Prahu. Morphy ji sehrál v Paříži 1858 jako jednu z osmi naslepo.

Harry Pillsbury 1872–1906
Po jedné z bitev proti více soupeřům k němu přistoupil kolega Mieses: "Gratuluji, dopustil jste se na sobě podivuhodného zločinu."

Richard Réty 1889–1929
Československý velmistr byl ve své době rekordmanem, hrál současně 40 her. Možná mu k výkonům pomáhalo i to, že byl skvělý matematik.

Alexandr Alechin 1892–1946
Mistr světa má na kontě asi nejhodnotnější výkon všech dob: v roce 1933 prohrál jen 4 z 32 partií proti špičkovým hráčům.

Miguel Najdorf 1910–1997
Miloval jídlo, pití, verše, poker, život... A nejvíc šachy: otočen k šachovnici hrál proti 45 soupeřům a 39 jich porazil.

George Koltanowski 1903–2000
Nad šachovnicí nejméně úspěšný z galerie, zato bez ní čelil v roce 1960 s výborným výsledkem 56 soupeřům. Toť stále rekord.