Olomoucký veslař Vraštil má jistotu, že se v létě po čtyřech letech opět podívá na olympiádu. Účastnické místo na hrách v Rio de Janeiru si s Jiřím Kopáčem a bratry Ondřejem a Janem Vetešníkovými vyjeli ve čtyřce bez kormidelníka lehkých vah na podzimním mistrovství světa ve Francii.
Tři čtvrtě roku před vrcholem čtyřletého snažení se rozhodli změnit přípravu a spojili se s Tomášem Kacovským, trenérem olympijské šampionky Mirky Knapkové.
Důvod je jediný, i oni by se rádi přiblížili stupňům vítězů. „Dlouho se držíme na nějaké světové úrovni, ale nedaří se nám protlačit do té nejužší špičky. Říkali jsme si, že potřebujeme kopanec a nový impulz,“ vysvětluje Miroslav Vraštil.
Od nové spolupráce čeká finále, ve kterém startuje šest lodí. „Nic jiného nás nezajímá. Na olympiádu se nejezdí pro desátá místa, ale pro medaili. To chtějí samozřejmě všichni, takže je to těžké. Ale když se o to nebude člověk snažit, tak toho nedosáhne,“ míní 33letý veslovod lehké čtyřky, která v Londýně skončila na 11. místě.
Kromě Ondřeje Synka a Mirky Knapkové jste zatím jediná česká posádka mířící na olympiádu. Už to je tedy úspěch. Proč jste se rozhodli změnit fungující systém?
Nemáme co ztratit. Jestli budeme na olympiádě osmí, desátí nebo třináctí, to už je jedno. Ale když je šance jet finále a o medaile, stojí za to zariskovat a zkusit jiný přístup k tréninku. Za rok se dá udělat spousta věcí. S Tomášem Kacovským jsme letos byli na společném soustředění před mistrovstvím světa a nadchl nás jeho způsob trénování, je zapálený a je z něj cítit elán a náboj. My jsme v naší skupině dlouho ve stejném složení a on nás rozhodil v tom dobrém slova smyslu. Proto jsme s ním chtěli zkusit trénovat a náš trenér, klobouk dolů, to přijal. S Tomášem Kacovským spolu dlouho mluvili a dohodli se na spolupráci. My se samozřejmě přizpůsobujeme Mirce Knapkové, ona je hlavní, je olympijská vítězka a čeká ji boj o obhajobu.
Posádka české čtyřky bez kormidelníka Miroslav Vraštil, Jiří Kopáč, Ondřej Vetešník, Jan Vetešník.
Jaké pro vás je trénovat se ženou?
Lehkých vah je nás v týmu osm, Tomáš Kacovský má kromě Mirky i další dvě holky, takže když se sejdeme v jedenácti, jsou tréninky úžasné. Je zajímavé sledovat, jak holky zvládají stejné objemy jako my a liší se jen výkony. A vidět Mirku, jak někdy na tréninku trpí, to člověka motivuje. Když to dokážou ženský, tak to musíš dokázat taky, ať to bolí sebevíc.
Co chce trenér Kacovský změnit?
Každý z nás jezdí trochu jiným stylem, takže nás trenéři učí jezdit stejně technicky. Měníme to už teď v zimě na trenažérech, abychom pak měli přechod na vodu jednodušší. Po fyzické stránce jsme udělali také změny. Ve spolupráci s biochemikem Emilem Bolkem, který pomáhá biatlonistům nebo Jardovi Kulhavému, nám trenéři připravili program, ve kterém teď máme kratší, ale mnohem silovější úseky. Jsou to těžší tréninky a někdy hodně nepříjemné.
Jak tuhle bolest snášíte?
Chvilku trvalo, než si tělo na nový impulz přivyklo. Teď už cítíme zlepšení. Zima je fyzicky nejtěžší, protože během ní se ve vytrvalostních sportech dělají medaile. Do mistrovství světa to bylo i psychicky náročnější, protože člověk ví, co je v sázce. Sice je pak ještě jeden pokus, dokvalifikace na začátku roku, ale tam je šance o dost menší, protože se o dvě volná místa bude pokoušet minimálně deset lodí.
To vás už nemusí zajímat, na mistrovství světa ve Francii jste si olympiádu zajistili desátým místem. Jak vzpomínáte na opravnou jízdu, kde jste porazili Španěly o šest setin?
Nevzpomenu si, že bychom se v posledních letech takto vydali. O dvě místa jely čtyři silné lodě. Poláci závod nezvládli a odpadli, naopak Čína nám na začátku trochu poodjela. Se Španěly jsme jeli druhý kilometr pořád na balonky, nástup střídal nástup. Vždycky, když už to vypadalo, že jim ujíždíme, tak se vrátili a naopak. Člověk, když má natrénováno, tak má limity bolesti, kterou je schopen snášet. V téhle jízdě jsme tu bolest několikrát překonali, jako bychom jeli o život, ale najednou jsme ze sebe dokázali ještě něco dostat. To se stane asi jen v takových závodech, kdy strašně moc chceš. Vždycky, když jsme mysleli, že už nemůžeme přidat, tak jsme si křikli. Bojovali jsme jeden za druhého.
Pozitivní zjištění, zvlášť když to dobře dopadlo...
Šest setin je nic, to nám vyšlo tempo, měli jsme štěstí. Na druhou stranu jsme tomu šli naproti a nechali jsme tam všechno. Jsem si jistý, že Španělé taky, proto říkám, že jsme měli štěstí. Musím kluky pochválit, mezi námi nejsou žádní vzdávači. Je to pak spíš o souhře, harmonii. Bojovnost k tomu sice patří, ale myslím, že posádek, ve kterých by lidé za sebe takhle položili život, moc nebude. Teď ještě musíme natrénovat, abychom dokázali jezdit rychleji. Pak to může vyjít i na to finále.
Miroslav Vraštil (vpravo) a Jiří Kopáč na regatě v Lucernu.
V semifinále jste neuspěli, ve finále B pak stačilo k jistotě olympiády dojet na pátém místě. Byli jste klidní, že jednoho soupeře vždycky porazíte?
Do semifinále jsme si přenesli zběsilost a šílenství z opravné jízdy. Před finále B už jsme se nebavili ani o taktice, ale nahlas jsme si řekli jen, že si věříme. Ne jen sami sobě, ale jeden druhému a stojíme jeden za druhým. Když to člověk řekne do očí, vyzní to úplně jinak a jinak to i vnímá. Cítí mrazení. Hned po startu jsme měli dobrý rytmus, navíc Rakušané už od začátku ztráceli. Ve druhém kilometru jsme to rozbalili a jeli výborně finiš, poslední pětistovku jsme měli nejrychlejší ze všech lodí. Škoda, že závod nebyl o kousek delší, dvě lodě, které byly pár desetin před námi, bychom ještě dojeli. Byl to dobrý kontrast, kdy v semifinále to bylo uspěchané a přitom jsme jeli pomaleji, ve finále B jsme jeli klidněji, mohli se víc prodat v zátahu a byli jsme rychlejší.
Co vám chybí proti lodím, které finále pravidelně jezdí?
To kdybych věděl, tak bych už před nějakým rokem jezdil lépe. Po fyzické stránce známe kvality své a soupeřů a není tam velký rozdíl. Jsou občas lidé, kteří jsou v tomhle výjimeční, ale to jsou i bráchové Vetešníci, kteří to mají fyzicky v sobě a dokážou na trenažéru zajet šílené věci. Ale pokud nepočítám Švýcary, kteří na světě byli bezkonkurenční nejen fyzicky, ale spíš celkovým projevem, tak je dvanáct posádek, mezi kterými nejsou moc velké rozdíly. Pak rozhoduje technika, sveslování, harmonie a tam máme určitě rezervy.
Bude Rio vrchol vaší posádky?
Nechtěl bych to tak říkat, nikdo z nás neplánuje končit. Naopak Tokio vypadá také docela zajímavě. Ale to už pak záleží, jak na tom budeme. Pokud by měl člověk veslovat bez hladu a nepůjde mu to, tak to nemá smysl. Zatím ale pořád máme chuť. Jsem zdravý a musím poděkovat pohybovému centru u Pavla Koláře, kam chodíme dva roky cvičit, a tělo drží. Od té doby nás netrápí přetížená záda nebo ramena jako dřív.
Je vám 33 let, stejně jako Jiřímu Kopáčovi, bratři Vetešníkovi jsou o dva roky mladší. Věk vás tedy netlačí?
Já to vůbec nevnímám. Když se mě někdo zeptá, kolik mi je let, musím někdy chvíli vzpomínat. Je to i sportem, který člověka omlazuje. Navíc máme mezi sebou o deset let mladší kluky a přijde mi, že jsme na jedné notě. Nevím, jestli se chováme jako dvacetiletí, nebo oni se chovají jako třicetiletí. Věk dnes není takový limit, jako to bylo v dřívějších letech. Tehdy byl trend dělat strašné věci objemově i silově. Teď se také trénují objemy, ale ne tak, že je tělo každý den zhuntované. Také jsou dobré regenerace i kompenzační cvičení a díky tomu možná člověk vydrží sportovat déle.
Václav Chalupa jezdil do dvaačtyřiceti. Jsou i další příklady?
Jsou lidé, kteří dokážou mít ve čtyřiceti medaile. Samozřejmě jsou něčím výjimeční, ať to byl Eskild Ebbesen, Dán, který v Londýně ve čtyřiceti letech vedl Dány k bronzu. I mezi Australany byli mistři světa starší než my. Hlavně u lehkých vah, přece jen nejsme takoví svalovci, tak tělo vydrží déle. Je to spíše o vytrvalosti.
Váš otec startoval třikrát na olympiádě, vy máte před sebou druhou účast. Chcete ho dorovnat?
Tak o tom nepřemýšlím. Možná až to nastane, tak to bude fajn. Ale určitě nemám jako motivaci, abych ho překonal. Ani táta to tak nebere.
Většinu roku jste na čtyřce jezdili v jiném složení. Proč?
Bráchové Vetešníci měli docela velkou šanci vyjet si olympiádu na dvojskifu, takže jsme letos na čtyřce jezdili s Jirkou Kopáčem a dvěma mladíky Janem Hájkem a Michalem Humpolcem, kteří jsou mistři světa do 23 let. Sezonu jsme začali slušně a zlepšovali se, ale před světovým pohárem v Luzernu se nám kvůli střevním potížím rozsypala příprava a dojeli jsme tam třináctí. Trenér usoudil, že bude lepší, když se kvalifikuje alespoň jedna posádka. Nakonec to vyšlo a musíme mu poděkovat, že měl odvahu rozbít dvě posádky a udělat jednu.
Miroslav Vraštil na trati havajského Ironmana.
Vyjeli jste účastnické místo, může se stát, že vás v lodi na olympiádě někdo nahradí?
Nikde není psané, že tam musíme sedět my čtyři, kteří jsme jeli na mistrovství světa. Mladí kluci se o to můžou poprat, také tam může přibýt někdo další. Čím víc kvalitních lidí se o to bude prát, tím to bude lepší pro všechny a budeme na sebe dělat tlak. Nepřipouštím si, že bych do Ria nejel, když se budu snažit být nejlepší. Bráši Vetešníci jsou u nás na trenažéru silově bezkonkurenční, ale před rokem v zimě jsem se k nim o kousek přiblížil. A věřím, že letos se k nim přiblížím o další kus. Vždycky jsem se snažil je porazit a vím, že když se o to budu neustále snažit, tak mám mnohem větší šanci v lodi sedět. Ale jistého nemá nikdo nic.
V Londýně jste poznali atmosféru her, ale Britové veslování milují. Jak si v oblibě stojí v Brazílii?
Těch třicet čtyřicet tisíc lidí, co bylo v Londýně u kanálu Eton Dorney, se asi nebude opakovat. Nevím, jak v Brazílii vypadá závodiště, asi to bude zvláštní něčím jiným. Přece jen je to pro nás Evropany exotické prostředí. Připraví si to taky dobře, ale nejspíš nebude takový divácký zájem jako v Anglii.
Jezdíte spolu už roky, s výjimkou letoška ve stejném složení. Jak byste popsal role ostatních členů lehké čtyřky?
U Jirky Kopáče, který sedí za mnou, vím, že mě kopíruje a nikdy mě v tom nenechá. Nemyslím fyzicky, ale v tempu, protože v nepárové disciplíně s jedním veslem na jednu stranu potřebujete cítit stejný záběr i na druhé straně, aby loď jela rovně. Oba dva to pak mají lehčí. Když to ve vodě nezatáhnou stejně, síly se rozloží. Vím, že Jirka vždycky zkopíruje to, co já do vody namaluju.
A bratři Jan a Ondřej Vetešníkovi?
I když Ondra řekne, že už nemůže, stejně dokáže udělat takovou práci, co nikdo druhý. Čím víc toho má dost, tím víc se dokáže prodat. Vždycky ze sebe dostane o deset procent víc než ostatní. Když jsou všichni unavení, Ondra dokáže ještě přidat. S Hansem, který sedí na háčku, je hrozná sranda. Má výborné hlášky. Na mistrovství světa nás dokázal vyhecovat s obrovským přehledem. Je to srdcař.
