Do elitní fáze soutěže postupuje přímo pouze vítěz skupiny.
„Důležitý bude první zápas proti Bosňanům. To je tým, který jakmile získá balon, hraje power play. Praktikují to celý zápas a za jakéhokoli stavu,“ říká třiatřicetiletý Holý.
Plzeňský odchovanec a patriot, který dříve působil také v Bohemians, Teplicích a na rok okusil i polskou nejvyšší soutěž, má na kontě 115 reprezentačních startů s bilancí jednatřiceti branek. A protože se autor článku s futsalovým obráncem zná řadu let, výjimečně se rozhovor vede v osobní rovině.
ČíslaMichala Holého 115 reprezentačních startů má na kontě Michal Holý, vstřelil v nich 31 branek. 2 české tituly slavil obránce s Plzní, zahrál si na mistrovství světa i Evropy. 4.9. Datum, kdy letos do sítě Chrudimi zaznamenal 250. soutěžní branku v kariéře. |
Bude letošní účast v Lize mistrů jiná než před dvěma lety?
Změna je v tom, že jsme se propadli v koeficientu a z naší čtyřčlenné skupiny postupuje pouze vítěz. Předloni jsme sice měli top soupeře včetně Barcelony, ale ze skupiny šli dál první tři týmy. My jsme byli v roli outsidera, ale nakonec postoupili z druhého místa. Teď budeme pod větším tlakem, jsme favorit a nic jiného než postup se od nás nečeká. Výhodou je, že už máme nějaké zkušenosti a víme, do čeho jdeme. A samozřejmě také spoléháme na naše fanoušky.
Při minulé účasti jsi proti Kairatu Almaty dal vůbec první branku Plzně v prestižní soutěži.
Bylo to hned v úvodním utkání a můj gól znamenal snížení na 1:2. Je pěkné se takhle zapsat do historie, ale důležité bylo, že jsme ten zápas zvládli. Uhráli jsme bod s velkým favoritem, kazašský Kairat s několika Brazilci v sestavě dvakrát Ligu mistrů vyhrál. Konečná remíza nám nakonec pomohla k postupu
Teď přijede do Plzně s lotyšskou Rigou i zřejmě největší futsalová star Ricardinho.
Vybavuji si jeho zápas na mistrovství Evropy 2016 v Srbsku, kde v zahajovacím zápase proti domácím vstřelil neskutečný gól. Vymíchal obránce, přehodil ho a z první poslal míč do sítě. Byli jsme se na tom zápase podívat, bouřlivá hala po té jeho parádě naprosto ztichla. Na hřišti jsme se potkali při kvalifikaci o mistrovství světa 2020. V Portugalsku nám branku nedal, ale vázal na sebe obránce a tím vytvářel prostory pro své spoluhráče.
Podivejte se na labužnický gól Ricardinha z roku 2016:
Bude nejtěžším soupeřem právě Riga s ním v sestavě?
To není jen Ricardinho. Jsou tam ještě argentinský reprezentant Constantino Vaporaki nebo Brazilec Thalles. První čtyřku mají opravdu top, tu doplňují domácí hráči. Ale očekávám, že právě s Rigou si to rozdáme o postup do další fáze.
Pojďme k tobě a tvým futsalovým začátkům. Jaké byly?
Už od žáků, když jsem hrál fotbal ve Viktorce, jsem se vždycky těšil na zimní halové turnaje. Víc mě to bavilo, protože tam byl častější kontakt s balonem. Asi v patnácti letech jsem poprvé přišel na trénink do Indossu Plzeň, který hrál juniorskou soutěž. Herně to nebylo dobré, v tabulce nám patřila poslední příčka. Přivedl jsem pár spoluhráčů z fotbalu, což nám tenkrát určitě prospělo. Dvakrát jsme pak skončili třetí a dokonce soutěž i vyhráli. A to mně vlastně otevřelo dveře do juniorské futsalové reprezentace.
Dál jsi futsal kombinoval s fotbalem?
Nastupoval jsem za ligový dorost U19 a tam právě nastala situace, kdy jsem se musel rozhodnout. Ve stejném termínu byl fotbalový zápas a reprezentační sraz futsalové jednadvacítky. Upřednostňoval jsem sraz a řekl to trenérovi Kohoutovi. Ten by s tím asi problém neměl, ale přišel pan Šádek, šéf Viktorky, a dal mi den na rozmyšlenou. Buď fotbal, nebo futsal. Druhý den jsem odevzdal věci a vlastně ukončil fotbalovou kariéru, která pořádně ani nezačala (úsměv).
Pak už byl futsal číslo jedna?
Ano, naplno jsem se začal věnovat futsalu a myslím, že jsem udělal dobře. S reprezentací jsem zažil hodně úspěchů, podíval se do světa, zažil velké turnaje, kvalifikace, evropské a světové šampionáty. To jsou nezapomenutelné zážitky. V poslední době jsme i na klubové úrovni dvakrát vyhráli titul, hrajeme Ligu mistrů, užívám si to.
Na fotbal jsi ale úplně nezanevřel, je to tak?
Měl jsem to vždycky spojené. Po konci ve Viktorce jsem hrál krajský přebor v Městě Touškově, a pak přes deset let dojížděl do Německa, kde jsem působil v nižších soutěžích. Futsalové zápasy jsme hráli většinou v pátek, o víkendu zbýval čas na fotbal. Od letošního léta už ale nehraju fotbal vůbec, máme tak i postavené smlouvy. A vzhledem k náročnému programu v reprezentaci a Lize mistrů by to ani nešlo.
Posledních osm sezon hraješ v Plzni, jak vzpomínáš na předchozí angažmá?
Odcházel jsem v roce 2012 do pražské Bohemky, tam jsem byl jednu sezonu. Následovaly další dva ročníky v Teplicích. V tom druhém jsme hráli finále s Chrudimí a vedení jasně řeklo, že buď získáme titul, nebo klub skončí. Titul jsme neudělali a já byl volný hráč. Vypadalo to, že se vrátím do Plzně, která ten rok postupovala do ligy. Byli jsme v kontaktu, na poslední chvíli se mi ale ozval trenér Bartošek, asistent trenéra reprezentace. Řekl, že jde trénovat polský tým Chojnice a chtěl, abych tam přestoupil. Nakonec jsme se domluvili a já hrál rok polskou ligu.
Přišla kromě Polska ještě jiná zahraniční nabídka?
Po konci v Teplicích jsem měl nabídku kyperského angažmá. Nechtěl jsem ale jít do neznáma a ani finančně to nebylo tak lákavé. Také bych zřejmě vypadl z reprezentace, protože kyperská liga nemá takovou kvalitu. Z jiné ligy nabídka nepřišla.
Měl jsi v mládí futsalový vzor?
Když jsem začínal hrát, sledoval jsem reprezentaci a líbila se mi hra Lukáše Rešetára a Michala Dlouhého, který dodnes drží rekord v počtu nastřílených branek. Plus ještě Honza Kadlec, ten byl pro mne vzorem v plzeňském Indossu, když jsem začínal.
Dá se futsalem u nás uživit?
V naší lize jsou profesionální smlouvy jen v Plzni a Chrudimi. Myslím, že ještě ve Slavii je to tak napůl. Není to ale tak, že by se tím člověk zabezpečil. Já jsem dříve párkrát v týdnu rozvážel balíky pro DPD. Teď máme dvě malé děti a snažím se co nejvíce času věnovat rodině.
Co považuješ za největší úspěch?
Nejvíc si vážím účasti na světovém a evropském šampionátu, a pak také startů v Lize mistrů. Na všech těchto turnajích jsem dal i branku, v tom jsou to pro mne ještě hezčí vzpomínky. A samozřejmě také dva tituly s Plzní, to jsem si vždycky přál. Kolektivní úspěchy jsem měl pokaždé na prvním místě.
Nedávno přišel i mimořádný individuální úspěch. Zdolal jsi metu 250 soutěžních branek.
Na začátku září jsme hráli doma s Chrudimí a moje trefa znamenala dosažení hranice, která pro mě dříve byla naprosto nepředstavitelná. Jako jedenadvacátý hráč v historii jsem tak vstoupil do střeleckého Klubu 250. Navíc se mi to podařilo jako obránci, toho si cením. Shodou okolností v tom zápase jsem zaznamenal ještě jednu branku, bohužel vlastní. Alespoň jsem načal další dvěstěpadesátku (smích).
