V sobotu se vyhoupl do sedla opět, ale "jen" při rovinovém charitativním dostihu veteránů. "Radši bych si zaskákal," povídal v Pardubicích 61letý vitální muž.
Naposledy jel Velkou v roce 1991. S Drakem, potomkem Koroka, tehdy skončili druzí. "Někdy mám pocit, že mi závodní život v sedle uběhl hrozně rychle," říká. "I když jsem si ho pořádně prodlužoval."
Ale ne tak dlouho jako Josef Váňa. Ten jezdí Velkou v 56 letech.
Já se snažil vrátit v roce 1998, ve čtyřiapadesáti. Trenér Laskov mi nabídl do Velké ruského Grega, ale nepustili ho na start. Tehdy jsem kvůli tomu shodil 20 kilo, s Gregem jsem tu 10 dnů jezdil práci, ale měl podlom a komise ho vyřadila z paddocku. Nechápu proč, i s tím podlomem byl v pořádku, stačilo mu vždycky namazat tu prasklinu. Tehdy mě to tak vytočilo, že jsem zahodil sedlo a řekl: Konec! Bylo to škoda, dnes mě to mrzí. Přitom jsem měl superváhu, 59 kilo.
Teď vážíte kolik?
To bych neměl říkat, nebo na mě ochránci přírody vyběhnou, že si s takovou váhou občas sedám na koně... No, mám už přes 80.
V roce 1969, po triumfu s Korokem, z vás lidé udělali národní hrdiny. Co se vám z tehdejší Velké vybaví nejdřív?
Neskutečná, čirá radost v cíli. Bylo mi 21, měl jsem velké sny a všechno před sebou a poprvé jsem jel Velkou, srdíčkem, bez velkého přemýšlení. Objevila se šance vyhrát, tak jsem se jí chopil. Bylo rok po okupaci, porazili jsme ruské favority a lidi šíleli. Snad i proto byl Korok později tak slavný.
To ano, jako filmový hrdina. A on si té slávy uměl užívat, že?
Jeho inteligence byla mimořádná. Měl to v té hlavičce tak srovnané, tolik toho vnímal! Každé vítězství si vychutnával. Šli jsme špalírem, lidi tleskali a on na ně radostně řehtal. A když měl po kariéře a my ho přivedli ukázat třeba na fotbal, byl celý natěšený, že se zase může předvést.
Kvůli vrozené vadě na noze a katarovému onemocnění byl v mládí původně určen na jatka. Až náhodný prodej do Židlochovic ho zachránil. Říkáte si: Byl to osud?
Někteří lidé mají prostě ve hvězdách vepsáno, že se v tu pravou chvíli potkají s tím správným partnerem. Věřím, mé setkání s Korokem byla osudová záležitost.
Slyšel jsem, že jakási vyšší moc vás za Korokem poslala i těsně před jeho smrtí.
Jel jsem tehdy do Rakouska na steeplechase a spěchal jsem. Přesto, když jsem projížděl křižovatkou, kde se odbočovalo do Korokova hřebčína, jako by má noha sama šlápla na brzdu. Nějaký vnitřní pud mě táhl za ním. Bylo mu už 21 let. Ve stájích za mnou přišel, dal mi hlavu do klína a mně zničehonic vyhrkly slzy. Jako dědeček z pohádky se tam objevil i bývalý vedoucí našeho hospodářství a povídal: Tak co kluci, vzpomínáte?
Téhož dne Korok zemřel. Kdy jste se to dozvěděl?
Druhý den. Když jsem odjel, pustili ho do výběhu, Korok se rozběhl, vyskočil a zlomil si krček v kyčli. Dali mu uspávací injekci. Ale takhle jsem se stihl rozloučit i s tátou.
Vyprávějte, prosím.
Cestou na Zimního favorita do Slušovic mě to začalo zničehonic táhnout domů. Zajedu tam a máma povídá: Jdi se podívat na tátu, je nějakej špatnej. Poseděli jsme, zavzpomínali – a za dva dny umřel. Teď děkuju Pánubohu nebo někomu tam nahoře, že mě s ním i s Korokem nechal nádherně se rozloučit.
Jak by si Korok vedl ve Velké dnes?
Trať je teď lehčí a rychlejší, je o jiné přípravě. My museli víc dbát na sílu v oranici, na skoky. Dneska kůň nemusí být tak poctivý skokan, zato se jede svižněji. Ale Korok by měl šanci. To jeho srdce by pomohlo.
Vzpomínáte nostalgicky na starý kurz Velké a těžší překážky?
Já fandil tomu, aby tu zůstala klasika. Žádné zasypávání Taxisu, žádné úpravy překážek. Radši bych o to víc dbal na přípravu koní, míň jich pustil na start. Jezdil jsem ve francouzském Craonu, tam je steeplechase od roku 1848 pořád na stejném, krásném kurzu, s přírodními skoky. Tam si závod vážně užijete. Díky tomu na mě Craon udělal daleko větší dojem než Velká národní, při které musí být koně jako mašiny.
Velkou národní jste si neužil?
Ne tolik. Přijedete do Liverpoolu a připadáte si jako na letišti. Nejdřív vidíte místo překážek jen kůly, teprve potom mezi ně dají chvojí a pilou ho seřežou. Je to strojový dostih.
Přesto: absolvoval jste Velkou národní dvakrát, což nedokázal žádný jiný Čech. I tím jste si splnil sen?
Jasně. Znal jsem ji jen z filmu. Když jsem si ho pouštěl, jejich skoky na mě dělaly dojem, že jsou obrovské. Tak jsem si ve Slušovicích postavil dvoumetrový skok, že tam budu s mým Essexem trénovat. Napoprvé jsme na něm udělali salto. Zkusili jsme to znovu a bác – šlo to. Načež přijedeme v roce 1986 do Liverpoolu a ty jejich skoky mi tam připadaly malé. A taky jo, Essex jich skočil v tréninku devět za sebou, aniž se jich dotkl. Pak za mnou přišli: Pane Chaloupko, tady se nesmí trénovat – ale smekáme před vámi. A jejich noviny psaly: Essex by přeskočil berlínskou zeď.
Václav Chaloupka (vlevo)
Jenže při dostihu vás zastavila prasklá přezka u třmenu. Co byste dokázali, kdybyste měli štěstí?
Asi by v závěru stejně vadnul, chtělo to jinou přípravu. Mnohem větší šance měla mít Fráze, kdyby se nezranila. Ta byla strojovým koněm, tempařkou s ohromnými plícemi.
Velkou pardubickou jste jel naposledy před 18 lety. Napadlo vás už tehdy: Může to být naposledy?
Ne! Měl jsem 18 startů, chtěl jsem tu dvacítku udělat. Ale nebyl už vhodný kůň. A v osmadevadesátém jsem cítil křivdu, že jsem nesměl startovat. Já tehdy tak makal, naběhal jsem denně 20 kiláků, i koníček chodil jak z praku. Najednou už jsem neměl morální sílu zase hubnout. Nemám tělesné dispozice jako Pepík Váňa, shazování mě celý život unavovalo.
Dnes občas závodíte aspoň v sulce na klusácích.
No jo, pořád něco zkouším. Adrenalin tam taky je. Při mé váze už je lepší, když mě koník táhne v sulce. Ale na tréninku si občas na ně sednu. Nehoním je, udělám si krásnou vyjížďku, rád si i skočím.
Troufl byste si ještě na Taxis?
Troufl. Jen bych musel mít silného, velkého koně.
Třeba mohutného Mr. Biga?
S tím bych šel na Taxis klidně. Já ty skoky prostě miluju, jsou můj život. Vyrostl jsem v terénu, skákal jsem všechno možné i nemožné.
Hrajete na "stará kolena" i bowling, navíc na špičkové úrovni. I v něm nacházíte adrenalin?
Ale jo, v jakékoli soutěži. I šachy člověka vyburcují. Před pěti lety jsme vyhráli v bowlingu i extraligu družstev a v jednotlivcích jsem byl v republice šestý. Dělá ho i můj 14letý vnuk, narostl na 190 centimetrů, na koně nebude, zato nám už vypomáhá v lize.
Co ještě provádíte, když nejste na koni a nekácíte kuželky?
Ještě se snažím coby podnikatel uživit pár koní v mém tréninkovém středisku v Tochovicích. Takže teď jako chovatel sním o tom, že vychovám vítěze Derby. A jednou možná i skvělého překážkáře pro Velkou.
Dokázal byste si život bez koní vůbec představit?
Ne. Není moc hodin mého života, které bych chtěl měnit. Prožil jsem hezký život. Jasně, je tam pár minutek, kdy bych udělal něco jinak. Byl bych šťastnější s trochu lehčí kostrou, abych se při dostizích míň trápil. Ale jinak mi ti koníčci dali strašně moc. Byli mi daní do vínku...
