Říká, že potřebuje hodně běhat, aby neztloustl, i když drobný kajakář rozhodně nevzbuzuje dojem, že by mu takové potíže hrozily. Na tváři má občas rošťácký klukovský úsměv, stal se však i velmi zodpovědným otcem. Jiří Prskavec právě zažívá nádherné životní období. Na hrách v Tokiu loni usedl na poslední trůn, který ještě v divokých peřejích nedobyl. Je jednou z největších osobností v historii svého sportu.
Od tokijské olympiády uběhlo tři čtvrtě roku. Jaké to období pro vás bylo? Příjemné, ale i strašně náročné.
Čím? Tím, že den má jen 24 hodin. Po návratu z Tokia jsem se těšil na rodinu, bez které jsem byl celý měsíc. Jenže s olympijským zlatem je spjatá spousta povinností a sponzorských akcí. Ze začátku mi nevadily, ačkoliv nejsem zrovna tím, kdo se v nich vyžívá. Ale postupem času jsem se čím dál víc těšil domů. Já jsem spíš rodinný typ.
Kdy tato poolympijská zahlcenost skončila? Na podzimních zahraničních soustředěních, která mě vrátila do tréninku. Pak jsme i s rodinou odletěli na kemp na Réunion, což byla pro moji mysl taková první stěna mezi tím, co se odehrálo na olympiádě a co už je nová sezona. Celá zima potom byla skvělá. Až po návratu z druhého kempu na Réunionu mě poněkud zpomalilo onemocnění. Poprvé po pěti letech jsem na delší dobu zalehl a týden a půl mi bylo blbě.
Dočtěte tento exkluzivní článek s předplatným iDNES Premium
