JAROSLAV HOLÍK: Narodil se 3. srpna 1942 v Havlíčkově Brodě, kde také začínal s hokejem. V letech 1961-79 nastupoval v nejvyšší soutěži za Duklu Jihlava a odehrál celkem 602 zápasů a nastřílel 267 gólů. Sedmkrát se radoval z mistrovského titulu. Reprezentoval ve 142 utkáních a vstřelil 57 branek. Zúčastnil se sedmi světových šampionátů a jednoho olympijského turnaje, v roce 1972 se stal mistrem světa. Trenérskou kariéru zahájil v Jihlavě a v sezoně 1990-91 získal s Duklou její poslední ligové prvenství. Krátce působil i v Pardubicích, později trénoval Havlíčkův Brod a předloni se vrátil na střídačku Jihlavy. Na začátku roku 1999 převzal reprezentační výběr hráčů do dvaceti let a dvakrát jej přivedl k zisku zlatých medailí. Ženatý, děti Andrea (bývalá tenistka, manželka hokejisty Františka Musila) a Robert (útočník New Jersey Devils, dvojnásobný vítěz Stanley Cupu).
O práci u reprezentační dvacítky jste měl zájem už delší dobu. Proč myslíte, že donedávna dostávali příležitost jiní?
Jsem prostě neoblíbený, protože říkám, co říkám. Mockrát jsem si podal žádost, ale vždycky dostali přednost ti, kteří měli protekci a vybrečeli si to. Ať to byl třeba Sláva Lener, který s dvacítkou nikdy neuspěl. Věděl jsem, že když se k tomu dostanu, uspěju, a věřil jsem tomu od doby, kdy hrál ve dvacítce syn, Jarda Jágr a Robert Reichel. Říkal jsem, že s tímhle mužstvem se musí vyhrát mistrovství světa, ale nikdy se nevyhrálo. Každý trenér si pak neúspěch zdůvodnil. Nejčastěji argumentem, že hráče ovlivňují skauti, což je nesmysl. Je to jen a jen věcí trenéra, aby hráči nehráli na sebe, ale pro mužstvo. Mně se podařilo uspět dvakrát po sobě, tak myslím, že vím, o čem mluvím.
Musel jste při práci s juniorskými reprezentanty volit trochu jiný přístup než v klubu?
Ani ne, protože zastávám názor, že každý musí tvrdě pracovat a poslouchat, co se bude hrát. Nelíbí se mi, když někdo zavádí svoje praktiky. Uvědomuji si, že jsem na hráče někdy až moc tvrdý, ale jinak to nejde. Když nebudeme všichni plnit to, co si řekneme, těžko můžeme vyhrávat. Jeden gól rozhoduje v hokeji hrozně moc, a když se udělá zbytečná chyba, těžko se to nahrazuje.
Martin Erat (útočník Red Deer Rebels, juniorský mistr světa): Pro mě je to především úžasný trenér, a když někdo říká něco špatného, tak je to jenom závist. Vždyť byl mistrem světa, mistrem československé ligy a jako trenér je dvojnásobným mistrem světa juniorů. Sice někdy řve, ale mám k němu, jako člověku i trenérovi, velký respekt.
Máte chuť v budoucnu převzít seniorskou reprezentaci, je to pro vás další motivace?
Lukáš Havel (útočník Brampton Battalion, juniorský mistr světa): Je super trenér a taky má podle toho výsledky. Jako člověka ho zase tak dobře neznám, ale vím, že když má něco na srdci, tak se to nebojí říct. Je vždycky otevřený a upřímný, i když se jeho názory ostatním nelíbí.
Pavel Hynek (asistent trenéra Sparty Praha a reprezentační dvacítky): Vždycky měl nálepku trenéra vojenského mužstva, proto mě překvapilo, jak byl ke všem hráčům vstřícný a komunikativní. Po příjezdu k reprezentaci mi okamžitě zdůraznil, že musíme s hráči především komunikovat. Jinak zůstal tím známým bouřlivákem, ale všichni vědí, že jim vše říká přímo do očí a pro dobro věci.
Tomáš Chlubna (útočník Becherovky Karlovy Vary, bývalý hráč Dukly Jihlava): Měl jsem smůlu, že uznával jiné typy hokejistů, tvrdé a nesmlouvavé, a tak jsem se do jeho koncepce hry nehodil. Když jsem pak z Jihlavy po našich neshodách odcházel, hodně jsem mu to zazlíval. Ale teď, když se potkáme, normálně se spolu o všem pobavíme. Vždycky byl velká osobnost a u všech hráčů má pořád autoritu, i když už se přece jen trochu změnil.
Jiří Hrdlička (člen zastupitelstva města Jihlavy za Unii svobody): Na jednáních působí dojmem klidného člověka, který se nenechává unášet emocemi. Do jednání zasahuje, když se to dotýká problematiky sportu. K dalším otázkám vyjádří svůj postoj při hlasování a jinak asi nepociťuje potřebu se prezentovat.
Abyste mohl být trenérem reprezentace, musíte mít hodně známých, se všemi vycházet a všem podlízat. Nezáleží to na tom, jestli umíte trénovat a máte úspěchy. Práce u národního mužstva je také úplně o něčem jiném. Tam si vybíráte nejlepší hráče a už jen musíte mužstvo dobře poskládat. Mám větší radost z práce, kde je vidět, že musíte hodně trénovat a kluky hodně přesvědčovat. S národním mužstvem se samozřejmě dosáhne větších úspěchů, ale každý máme něco naplánovaného a mně už se prakticky všechno splnilo. Poslední z toho byla dvacítka, o reprezentaci nepřemýšlím.
Hokej prošel v uplynulém desetiletí celou řadou změn souvisejících se změnami politického uspořádání. Jak jste je vnímal?
Dřív bylo nemyslitelné, aby Rusáci deset let nikde neuspěli. Možná je to dobré pro hokej, že se všechna mužstva vyrovnala, ale ne pro nás, protože už nemáme koho dohánět. Jako Makarov, Larionov, Krutov a Fetisov už nebude nikdo hrát ani za dalších dvacet let. To byl asi vrchol hokeje. Dnes se to rozmělnilo a vyrovnalo, hokej je zajímavější, ale už není tak krásný. Stačí připomenout, jak Rusové propadli na domácím mistrovství světa, i když přijely všechny jejich hvězdy. Mají peníze, úplně jiné myšlení, ale už nechtějí vůbec trénovat.
V poslední době vzbudily velký rozruch vaše výroky po tragickém zákroku Mariána Moravy na Tomáše Zelenku ...
Myslím, že mě se to moc netýkalo. Jenom mě urážely některé výroky novinářů a hráčů, jako byl Dopita, Reichel a Salfický. Požadovali trest do konce života, ale Dopita za faul na Koivu nebo Tesařík na Žemličku by už museli dostat takový trest dávno. Moravův faul nebyl tak tragický, při hokeji se prostě podobné věci stávají a stanou se ještě desetkrát. Já už tady nebudu a zase se to bude stávat. Za Moravu budu bojovat, protože trest, který dostal, si nezasloužil. Ve dvacítce udělal Trávníček evidentně úmyslný faul, málem vypíchl Švédovi oko a my jsme ho ani nepotrestali. Sám jsem byl přítomen na jednání disciplinární komise, když jeden velice známý trenér prohlásil, že si přece nebudeme trestat vlastní hráče. Bude se trestat, když to Čech udělá Čechovi, ale když to udělá Švédovi, tak ne? To se mi nelíbí a nerozumím tomu.
Myslíte, že důsledkem dohadů kolem zmíněného zákroku a následného trestu bylo zrušení reprezentačního soustředění na Horáckém zimním stadionu?
Asi to tím bylo, Pepík Augusta podlehl tlaku hráčů. Ale nechci se k tomu vyjadřovat, to je věc realizačního týmu reprezentace.
Kromě práce trenéra jste členem zastupitelstva města Jihlavy. Jak hodnotíte jeho činnost?
Vidím, že je to stejné jako ve velké politice. Každý si hraje na svém písečku a strany si navzájem všechno odklepnou, i když jsou to nesmysly. Rád poslouchám, jak si co zdůvodňují, ale nedá se proti tomu nic dělat. Štve mě to, zamýšlím se nad tím, proč to tak je, ale nerozumím tomu a ani tomu nechci rozumět.
Už nemáte chuť kandidovat?
V žádném případě. Člověk tam sám nic nezmění, ani jedna strana nic nezmění, protože všechno je předem domluvené. Všichni jsou přesvědčení, že je to pro blaho lidí, ale to ukáže až čas. Řekněme bazén pro Jihlavu za 160 milionů - to bude stejný pomník jako Prior na náměstí. Kdyby se udělalo přírodní koupaliště a byla tam hřiště pro děti, taky by to stačilo.
Jaké je vaše největší přání?
Být zdravý a ještě dlouho chodit na hokej a třeba ještě pomáhat Jihlavě, aby se hrálo o špičku první ligy nebo v baráži. A potom se chodit dívat, pokecat s 'těma starejma' a nadávat na trenéry.
| O tom, jak tvrdě, až nelítostně vychovával před drahnými lety Jaroslav Holík své dvě ratolesti Andreu a Roberta, kolují po Jihlavě legendy ještě dnes. Známá je historka, jak prý vozíval syna brzy ráno před fabriku plnící se ospalými a otrávenými zaměstnanci a vštěpoval mu přitom do hlavy, že takhle dopadne, když na sobě nebude tvrdě pracovat. Přijde-li na to řeč, lidé sem tam omílají i párkrát spatřený obraz otce Holíka, jedoucího v autě a štvoucí před sebou běžící dceru tenistku ... Ale jak to bylo doopravdy? "Táta na nás byl přísnější, to ano, ale určitě nás vychoval tak, že jsme mu teď za to s bráchou vděčni. To, že nás honil, nám každopádně prospělo. Ale zas to nebylo tak hrozný, jak si někteří lidé myslí," říká Andrea Musilová, vítězka tenisové juniorky ve Wimbledonu v roce 1985 a manželka hokejisty NHL, bojovníka a pracanta Františka Musila. "Dopadli jsme s Bobbym v životě dobře. Navíc on to dotáhl v hokeji hodně daleko. Sotva mohl dosáhnout něčeho víc." Křičícího, nervózního a vše naplno prožívajícího kouče na střídačce si vybaví téměř každý. Jaký však je Jaroslav Holík, když se ocitne v rodinném kruhu, mimo led, mimo stadion? "No, táta ... Myslím, že lidé jej dobře znají. I když ho většinou vidí jako uřvaného chlapa. Ale pravdou je, že doma je jiný," vykládá třiatřicetiletá Andrea. Ta teď pobývá s dětmi Danou, Davidem a Adamem na Vysočině. "Je to kvůli škole, kterou děti navštěvují. Bydlím teď s našima v Jihlavě, takže se navzájem užijeme. Na děcka by mohl být dědeček klidně mnohem přísnější," usmívá se. Manžel František Musil pomalu končí svoji dlouholetou zámořskou kariéru. Jako člen sestavy Edmontonu je však v Americe ještě přítomen při sérii Oilers s Dallasem v úvodním kole Stanley Cupu. Co s ním bude dál? Co další sezona? Pověsí brusle na hřebík? "Myslím, že ještě sám neví, co s ním bude," povídá Andrea Musilová. Jestliže však Robert Holík už dávno rozbil stan v Americe, Musilovi se chystají v blízké budoucnosti zakotvit v Česku. "Táta s Frantou vychází skvěle. Oba jsou to takoví pracanti, rozumí si spolu," tvrdí Andrea. "Naši ale za moře moc necestovali. Taky proto, že bydlíme na druhém konci Ameriky, je to daleko. Přes léto jsme byli vždy tady na chalupě, takže ten kontakt s tátou a mámou byl a je, myslím, dostatečný." |
 Jaroslav Holík na zasedání havlíčkobrodského zastupitelstva. |
