Když Mima Itová a Miu Hiranová před čtyřmi lety zvítězily na German Open ve čtyřhře, bylo jim třináct. Tomokazu Harimoto se zase loňským triumfem na Czech Open stal ve 14 letech a 61 dnech nejmladším vítězem turnaje World Tour v historii. V elitní stovce světového žebříčku žen najdeme bílou vlajku s červeným kolem uprostřed u sedmnácti jmen. A jejich věkový průměr? 19,4!
Japonské hvězdy
|
„Na věku nezáleží, musíš hrát a bojovat proti každému,“ hlásá Harimoto. „Na olympijských hrách v Tokiu chci vyhrát zlatou medaili ve dvouhře i družstvech, ale vím, že musím tvrdě trénovat a bojovat, abych tuto slávu získal,“ uvědomuje si.
Právě on je ztělesněním nastupující japonské generace. V 15 letech už vyšplhal na šesté místo světového žebříčku, vyhrál dva turnaje seriálu World Tour, na tom posledním se před jeho uměním sklonili i poslední dva olympijští vítězové Čang Ťi-kche a Ma Lung.
Jak je možné, že v tak útlém věku poráží soupeře, kteří se na okruhu pohybují desátou sezonu a vyhrávali turnaje, když on ještě jako děcko sledoval animované seriály? Čím vyvažuje zkušenosti, které se dají získat jen díky nespočtu (ne)zvládnutých bitev? Úplná odpověď nejspíš leží ukrytá kdesi ve špičkových tréninkových centrech, kde se zázrační mladíci připravují.
Alespoň poodhalit tajemství japonského úspěchu lze v době, kdy početný zástup japonských hráčů a hráček vyrazí na zahraničí misi s cílem zúročit natrénované hodiny.
Zápas nestačí, okamžitě jdeme zase pinkat
Tréninkové haly na turnajích po celém světě jsou téměř permanentně v obležení drobných Japonců. Ze hry svalů na jejich tělech se dá vysledovat, že do každého úderu vkládají maximální energii. Pokud náhodou zkazí, s vědoucím výrazem v obličeji pokývají hlavou ve víře, že příště už se chyby nedopustí.
Kapky potu jim stékají po skráních a hromadí se do velké louže na desce stolu. Reprezentanti asijské ostrovní země přesto nepřestávají hrát, dokud nejsou dokonale naladěni na ostrý duel.
Duel protikladů. Zázračný Harimoto si znovu vyšlápl na Samsonova |
Ještě před tím, než vytáhnou pálky ze svých pouzder, všichni věnují dobrou půlhodinu rozcvičení. S pomocí masážních válců a elastických gum provádějí cviky, při nichž svá pružná těla dostávají do krkolomných poloh.
S těmi nejlepšími pak na turnaje jezdí osobní sparingpartner, který je kdykoliv k dispozici a nasimuluje různé herní situace. Dalším členem týmu je trenér, a ještě s sebou vozí pomocníka na sbírání míčků.
Při samotném utkání vždy působí vyrovnaným dojmem, získaný míček odmění pokřikem, ztracený okamžitě hodí za hlavu. Ani za zdánlivě beznadějného stavu neskládají zbraně, naopak když jsou ve vedení, nepolevují v koncentraci.
Kvalitu japonského protivníka okusil minulý týden na Czech Open v Olomouci i Lubomír Jančařík. „Byl na mě skvěle připravený. Měl jsem pocit, že přesně věděl, co budu hrát,“ posteskl si po debaklu 0:4 od Jukiho Hirana. „Přesně jsem věděl, jaký mu dám servis, vše se povedlo, ale on tam stál připravený a poslal mě. To bylo k zbláznění. Hrál prostě fantasticky, já jsem od začátku tahal za kratší konec,“ lomil bezmocně rukama.
Nad výtečnými herními schopnostmi a vrozenými předpoklady ční bezmezná oddanost Japonců stolnímu tenisu. Když Harimoto zvítězil v prvním kole turnaje v Olomouci jasně 4:0, okamžitě upaloval do tréninkové haly a pro lepší pocit si ještě vyzkoušel pár úderů. Na zbylých stolech právě trénovala podání čtveřice jeho krajanek. Dvě už přitom z turnaje vypadly.
Poctivý přístup v kombinaci se skvělými podmínkami k tréninku, starostlivou péčí trenérů a širokou členskou základnou posunul japonské stolní tenisty o pořádný kus k cíli.
A tím je uspět za dva roky na olympiádě v Tokiu.
