V čem je specifické jiu-jitsu?
Patří mezi úpolové sporty, nejblíže má asi k wrestlingu a judu, ale využívá volnější pravidla. Cílem je dostat soupeře na zem, získat kontrolu a vyhrát pomocí škrcení a různých pák na končetiny. Údery a kopy jsou zakázané. Myslím si, že ze všech úpolových sportů je BJJ nejlepším tréninkem pro boj na zemi. Proto jej řada MMA zápasníků využívá jako přípravu pro boj v kleci.
Jaká je jeho hlavní výhoda?
Je hlavně o kontrole vašeho soupeře. Tím pádem se dá cvičit vcelku bezpečně, ale zároveň neztrácí na efektivnosti v reálných situacích nebo i v sebeobraně. Proto ho mohou dělat lidé, kteří se sportem úplně začínají, ale i profesionální zápasníci. Pro obě skupiny to bude výhoda do života.
Na jaké úrovni je v Česku ve srovnání se světem?
U nás je mnohem kratší dobu než ve světě. Na druhou stranu bych řekl, že v posledních letech je stále populárnější a jeho úroveň zde stoupá opravdu rychle.
Může být jednou oblíbenější než MMA?
Myslím si, že spíše ne. Popularita BJJ sice celosvětově stoupá, ale nemyslím si, že by jednou MMA v popularitě předčilo. Oba jsou to ale velice atraktivní sporty.
Černý pás v brazilském jiu-jitsu vlastní i Glover Teixera, jehož Jiří Procházka připravil o pás šampiona v UFC.
Český zápasník Jiří Procházka porazil Brazilce Glovera Teixeiru v zápase o titul v polotěžké váze UFC 275. (12. června 2022)
Kde se jiu-jitsu cvičí v Budějovicích?
Nyní si ho lze vyzkoušet na dvou místech – ve Field gym a Gladiators gym, kde jsem jeho hlavním trenérem já. V celém klubu je skvělá parta, mnoho zkušených zápasníků třeba i z MMA nám předává zkušenosti z klece a celý gym drží, vede a podporuje Michal Novák.
Proč jste si z bojových sportů zvolil právě BJJ?
Začal jsem s ním díky inzerátu na vysoké škole v Delta gym v Hradci Králové, kde se trénovalo pod vedením Miroslava Tesaře. Pohltila mě přátelská atmosféra, která tam panovala. Přátelské prostředí je asi jedna z hlavních věcí, která mě na BJJ přitahuje. Je to také hodně inteligentní sport, který naučí respektu a pokoře.
Přitom to ale může být i dost nebezpečné, ne?
Určitě, pokud by se totiž některé páky a škrcení dotáhly do úplného maxima, tak můžete soupeře dost vážně zranit. Z druhé strany jsou to vaši kamarádi a parťáci, se kterými na tréninku i závodech zápasíte, a tak jim nechcete ublížit. Chcete, aby se vzdali, soupeříte spolu, ale vzájemně na sebe dáváte pozor, abyste si neublížili. Člověk, který má navrch a je zkušenější, má zodpovědnost za svého kolegu, aby mu nezpůsobil vážné zranění.
Je důležité najít hranu, kdy ještě můžete přitlačit a kdy už jde o zdraví?
Ano. V takových situacích jsme běžně. Ten v lepší pozici by měl být rozumný, a když by to mohlo být nebezpečné, tak by měl raději ubrat. Většinou se ale stává, že ten, co se brání, po nasazení páky poklepe a vzdá se.
Ale stávají se úrazy při závodech, ne?
Ano, jako v každém sportu se úrazy stávají. Při závodech je člověk plný adrenalinu, proto k nim dochází častěji. Z tohoto důvodu se závodům vyhýbám, protože si to ve svém věku a s mou prací nemohu dovolit.
Vy ukončujete zápas jak?
Náš sport je hlavně o kontrole. Když ukončuji, tak už mám většinou soupeře skoro znehybněného, že mi vlastně ani nemůže ublížit. Kontroluji páku až do fáze, než to soupeř odklepe a vzdá se. Při získávání kontroly nad soupeřem se snažíte být co nejvíce efektivní. Tlakem na hrudník omezujete jeho dýchání, využíváte tlaku kolen a loktů k otvírání soupeřovy obranné pozice.
Dokážou lidé, kteří BJJ nikdy neviděli, poznat, kdo má navrch?
Pro amatéry je to složitější, ale většinou když jeden dominuje, tak je to poznat. Ale variant je hodně. Sám rád útočím „zespoda“, což laik někdy těžko rozliší. Není to jako judo, kde každý vidí, kdo letí vzduchem.
Vlastníte hnědý pásek, tedy nejvyšší v Budějovicích. Jak je cenný?
V BJJ se určuje technická vyspělost pomocí stupňů – pásků. Vyšší pásek dostanete, pokud váš sensej určí, že jste již technicky i osobnostně dostatečně vysoko. Je běžné, že na jednom technickém stupni zůstanete třeba pět let, proto bývá pro promovaného udělení pásku velice emotivní chvílí. Můj hnědý pásek je stupeň před černým. Udělovat vyšší technické stupně může vždy pouze černý pásek. Nás zastřešuje a promuje můj sensej a kamarád Robert Keňo, který vede akademii Bulletproof.
Můžete tedy získat černý pásek i bez závodů?
Ano, je ale třeba být dostatečně technicky i mentálně vyspělý.
Jak jako lékař berete bojové sporty, když z nich vznikají zranění?
Chtěl bych zdůraznit, že ačkoli se při sportu může stát nějaké zranění, přínosy určitě převažují nad negativy. Trénovaný člověk má menší riziko úrazu v běžném životě a hlavně je u něj mnohem menší riziko rozvoje kardiometabolických chorob, jako jsou vysoký krevní tlak, cukrovka, obezita, infarkt myokardu a dalších onemocnění. A ty jsou podle mě nyní největším strašákem pro většinu obyvatelstva. Navíc sport předchází i psychickým problémům.
Prohloubil tyto problémy covid u dětí i dospělých?
Jsem praktický lékař pro dospělé, proto se k dětem nemůžu moc vyjadřovat. Ale u dospělých je to určitě pravda. Téměř denně slyším v ordinaci od pacientů, že při lockdownu ztratili fyzickou kondici a nyní se těžko dostávají do formy. To se projevuje i na jejich zdravotním stavu.
Dříve jste působil u armády jako vojenský lékař. Proč jste si to vybral?
Asi jako každý malý kluk jsem si hrál na vojáky. Bavil mě sport a armáda k němu dává hodně příležitostí. Přišlo mi to jako zajímavější varianta. Rozhodně toho nelituji. Naučil jsem se řádu, drilu i sebezapření v určitých situacích. Pro osobní rozvoj je to důležité.
Jak vypadalo studium vojenské medicíny v Hradci Králové?
Chodili jsme s civilními studenty do třídy, k tomu jsme měli vojenské předměty navíc. Už jsme byli ve služebním poměru jako vojáci z povolání. O prázdninách byly výcviky, ráno nástupy a „pořadovky“, v tom to bylo stížené. Celkově nás tam ale bylo méně, prožili jsme více společných zážitků, takže jsme měli mnohem bližší vztahy. Lidé tam byli ochotnější a více si pomáhali. Dodnes jsem s mnohými v kontaktu.
Celkem jste u armády strávil deset let. Co ten zbytek po šestiletém studiu?
Po studiích jsem jako každý lékař musel zvládnout atestaci, prošel jsem takzvaným kolečkem v nemocnici a pak jsem složil samotnou zkoušku. Po ní jsem chtěl jít vlastní cestou a odkoupil jsem ordinaci v Budějovicích. Tu dál rozvíjím po svém, nemám žádné limity. V armádě jsou věci většinou dané.
Vojenský lékař, pod tím si kdekdo může představit, že čekáte za hlavní bojovou linií a ošetřujete raněné. To jste si nezkusil?
Ne. Česká republika jezdí na mise, ale ve válce naštěstí nebyla. Cvičili jsme to, ale jen preventivně. Jinak jsem byl praktickým lékařem v útvaru, jak je to běžné.
