O reprezentačním kolegovi Ondrovi slečna Adamovská říká: „Je úplně super. Srdcař, který lezení miluje. Čistý a hodný člověk. Dělá, co ho baví. Jako jeden z mála sportovců něco předává i ostatním. Spoustu času věnuje mladým, což je to nejdůležitější, co jako sportovci můžeme udělat. Kdybychom se plácali na boulderech jen pro sebe, bylo by to povrchní.“
Adam Ondra naopak o Elišce Adamovské už loni vyhlásil: „Je teď v nejužší světové špičce a nepochybuju o tom, že bude dál růst.“
Což se skutečně děje.
Tři starty a tři postupy do finále, platilo pro ni v Mnichově.
Další skvělý výsledek. Lezkyně Adamovská končí na ME pátá v kombinaci |
Pátá v boulderingu, šestá v lezení na obtížnost a ve středu odpoledne pátá v olympijské kombinaci.
„Na hrách v Paříži bude bezesporu patřit k favoritkám,“ tvrdil hlasatel v areálu na náměstí Königsplatz, když se mladá Češka potýkala se zdejší stěnou.
„To že říkal? To je hustý,“ reagovala překvapeně. „Já bych byla strašně ráda, už jen kdybych se na olympiádu nominovala. Ta je teď mým největším životním snem. Ale favoritka? Tak vysoko jsem ještě nepomýšlela.“
S TOU NEJLEPŠÍ. Eliška Adamovská (zády) gratuluje k vítězství v olympijské kombinaci na evropském šampionátu Slovince Janje Garnbretové.
Oproti současné evropské konkurenci přibude na světovém kolbišti ještě zhruba pět špičkových lezkyň ze zámoří. „Ale nejlepší jsou stejně asi Evropanky. Tedy Janja a potom všechny ostatní,“ zmínila Adamsovská Slovinku Janju Garnbretovou, v Mnichově naprosto suverénní, třikrát zlatou a neporaženou.
Psychicky rozložená? Jen chvíli
Právě kombinace boulderingu a lezení na obtížnost se v Paříži 2024 stane disciplínou, v níž se budou rozdělovat olympijské medaile.
Adamovská ji ve středu zahájila sedmým místem v boulderingu, načež byla čtvrtá nejlepší v lezení na obtížnost a posunula se na konečnou pátou příčku.
„To jsem si předtím nedokázala ani představit, že bych tu skončila v kombinaci pátá,“ přiznávala. „Vždyť ještě před rokem byl pro mě bouldering strašná slabina. Vlastně i teď takový je. Ani dnes jsem ho nezvládla podle představ a byla jsem proto psychicky rozložená. Takže jsem moc ráda, že jsem se potom během půl hoďky dokázala dát do kupy a zabojovala na laně.“
Na něm se vydrápala takřka až na vrchol celé stěny, připsala tím 90 bodů ze 100 možných a vysloužila si bouřlivý potlesk vyprodaného hlediště.
Přesto, když se spustila zase na zem, tvářila se poněkud otráveně.
„Já se tak bohužel tvářím, i když mám radost. Nemohu si pomoci,“ zasmála se.
Úmorné vedro 32 stupňů řádně komplikovalo závěrečné mnichovské klání lezkyň. Slunce pražilo na areál, potili se diváci, závodnice, novináři, všichni.
„Bylo to fyzicky strašně náročné,“ líčila. „Připadala jsem si za jediné odpoledne stejně vyčerpaně jako předtím po čtyřdenním souvislém závodění. Svaly to vedro celkem špatně pobíraly, byly unavené, pomalé. Chladily jsme je a masírovaly, jak to jen šlo. Ale co, pro všechny to bylo stejné.“
Jednoznačný úkol nejbližších týdnů a měsíců nyní pro Adamovskou zní: dál vylepšovat bouldering.
„To mi bude trvat ještě dlouho,“ soudí. Jako problém spatřuje, že začala lézt relativně brzy.
„Když jsem boulderovala coby děcko, byly bouldery jiné, než jsou teď. Naopak dnešní děti přijdou hned k současným parkurovým boulderům. My jsme začínali old schoolem a když se kolem mých patnácti let změnily, bylo na přetransformování docela pozdě. Musím teď mé tělo učit spoustu nových věcí. Naštěstí je stále dost tvárné. A potřebuji nabrat i víc síly a výbušnosti.“
Běžecká obsese může i škodit
Na stěnu s úchyty se v dětství dostala víceméně náhodou. Narodila se v Havířově a když rodiče hledali, k jakému sportu ji mají přivést, padla volba právě na lezení. „V okolí totiž nebylo nic moc jiného. Tak jsem v šesti letech začala chodit tam,“ vzpomínala.
První tři roky se svému sportu věnovala jen jednou či dvakrát týdně. „Až potom jsem dostala první lezecké boty. Do té doby jsem lezla v kopačkách s upilovanými kolíky, které mi vyrobil táta,“ líčila své začátky.
Od malička každopádně byla akční, někdy až příliš. „Mám běžeckou obsesi,“ hlásila loni s dovětkem, že svou přílišnou akčností jde občas i proti příkazům trenéra, který jí ve volné dny předepisuje úplný odpočinek.
Navzdory tomu popisovala: „Běhám pořad, klidně i šestkrát týdně. Neřekla bych, že mě to úplně baví nebo že mi to jde, ale strašně si u toho vyčistím hlavu. Myslím, že kdybych neběhala, byla bych úplně jiný člověk.“
Až letos musela svou vášeň omezit, enormní zápřah se pro její tělo ukázal nezvladatelný. „Jak jsem běhala každý den, tak to asi škodilo všemu, když k tomu navíc třikrát denně trénujete,“ uvažovala nyní v Mnichově.
Předloni ve Španělsku, se její sportovní kariéra dočasně zadrhla také na problému omrzlých prstů.
Zapamatujte si to jméno: Eliška Adamovská. Nejen Adam Ondra totiž bude na hrách v Paříži 2024 patřit k českým lezeckým nadějím. Na ME v Mnichově teď skončila postupně pátá, šestá a na závěr v kombinaci znovu pátá. https://t.co/aPFhEdbPSh
„Byli jsme přes zimu ve skalách, v minus dvou stupních a já se odtud každý den vracela se zmrzlými prsty. Dokonce mi popraskaly cévy.“
V kombinaci s tím, že má Raynaudův syndrom, což znamená nedokrvování periferních částí těla, se jí omrzliny velmi špatně hojily. „Na prstech se mi vytvořily fakt velké puchýře, proto jsem letos měsíc a půl radši trénovala jen v teniskách.“
Situace se zlepšila, teprve když začala nosit větší lezecké boty. „Mám je teď o dvě čísla větší než dřív. Je zbytečné mít je tak malé, jak jsem bývala zvyklá. Už ve třinácti jsem strkala svoji čtyřicet dva a půlku do třicet osmičky boty. A než jsem takové boty rozlezla, byly za měsíc prolezené. Jenom to bolelo a zbytečně.“
A teď utéct do skal...
V posledních letech také Adamovská vnímá boom, jaký lezení v Česku zažívá.
„Na jednu stranu jsem za to strašně ráda,“ ujistila. „Ten sport je krásný, komplexní, zapojíte při něm celé tělo a je to i super odreagování zajít si s rodinou na boulderovku. Jenže někteří noví lidé, kteří do lezení přicházejí, jsou takoví ti fitness lidi, co se chodí na stěnu fotit. Často neznají ani základní etiketu, třeba že se mají dívat nad sebe, sundat si prstýnky a podobně. Nedodržují tak základní bezpečnost a je to pro ně nebezpečné.“
Podobně jako Adam Ondra touží i ona čas od času uniknout ze závodních stěn do přírody, na skály, kde si vyčistí hlavu. Jen kdyby neměla tolik tréninkových, závodních a jiných povinností.
„Poslední dva roky jsem na skalách skoro nebyla a strašně mi to chybí,“ posteskla si v Mnichově. „Když jste v závodním módu, pořád něco drtíte. Ale zároveň bych i já chtěla lézt na skalách těžké cesty a zapsat si tam něco hodnotného. Doufám, že se letos ještě na nějaké dostanu.“
