Ve Zhoři na Jihlavsku strávil celkem pět let. A z pracovního hlediska šlo jednoznačně o úspěšnou štaci... Trenér koní Grzegorz Witold Wroblewski zažil ve stáji DS Pegas hned třikrát radost z vítězství na Velké pardubické. Pokaždé se přitom vítězkou stala Orphee des Blins.
„Nevím, jestli ještě někdy budu mít takové štěstí, abych narazil na podobně výjimečného koně,“ nešetřil chválou na adresu klisny, která loni v Pardubicích vstoupila do dostihové historie.
Jenže hned po závodě naznačil majitel stáje Jiří Trávníček, že to pro Orphee byla poslední závodní sezona. A pár dnů poté se ze Zhoře poroučel také Wroblewski. Nejprve zamířil na pár měsíců do Velkého Meziříčí a nakonec se začátkem března přestěhoval na farmu do Levína.
Prozraďte, proč jste ve Zhoři loni v říjnu skončil?
Protože loď má vždycky jenom jednoho kapitána, který říká posádce, co dělat. Tak jsem to měl i já celý život na té své dostihové lodi. Nemám moc rád, když musím poslouchat někoho jiného.
Mluvíte konkrétně o majiteli zhořské stáje panu Trávníčkovi?
Ano, my dva jsme měli na řadu věcí dost odlišné názory. On se rád účastnil tréninků a manažerování koní, takže já jsem mohl jen velmi málo realizovat svoje plány.
V tom případě jste ale nakonec stejně vydržel dost dlouho. Pět let není zrovna krátká doba...
Zůstával jsem hlavně kvůli Orphee. Neuměl jsem si totiž absolutně představit, že bych ztratil tak skvělého koně.
Říkal jste, že vaše názory s majitelem stáje se hodně lišily. V případě Orphee to neplatilo?
Je to tak, jenom u ní jsme se shodli. Dal mi volnou ruku, dovolil mi, abychom jeli Velkou pardubickou ještě i loni. Díky tomu potom taky mohla vejít do historie. Je to skutečně výjimečný kůň.
Takže kdyby pan Trávníček rozhodl, že Orphee ještě končit nebude, tak byste zůstal?
Ano, dělal bych všechno pro to, abych mohl p o k r a č o vat. Ovšem majitel už nevěřil, že by mohla být znovu úspěšná. Je pravda, že měla zdravotní potíže, ale bylo dost času ji dát zase dohromady. Byla na to celá zima.
A vy jste věřil , že by mohla vyhrát Velkou pardubickou i počtvrté v řadě?
Vím, že by zase vyhrála. Jasně, při tom třetím vítězství už nebyla tak suverénní, ale jenom proto, že 1 400 metrů před cílem měla problémy. Vlastně bojovala na třech nohách. Pokud by byla úplně v pořádku, tak vyhrála o dvacet vteřin.
Mrzí vás hodně odchod ze Zhoře?
Nevím, jak to říct. Vysočina je taková drsná, lidé tam jsou hodně specifičtí. Jako by měli málo radosti ze života. Navíc být na jednom místě moc dlouho není pro mě. Já byl vždycky zvyklý hodně cestovat. Změna je život. V Česku jsem jenom kvůli rodině . Mám dvě malé děti, takže si nemůžu jen tak zabalit tašku a odjet do jiného státu.
A kdybyste mohl, tak kam by vedly vaše kroky?
Do Itálie. Tam jsem prožil kus hezkého života, je tam krásně. Vysočina mi dávala radost jenom díky vítězstvím, jinak tam byl člověk hodně izolovaný. Přitom třeba předtím, když jsem působil v Trhovém Štěpánově, tak tam to bylo docela jiné. Žilo se tam jinak. Já nevím, jestli je Vysočina celá taková chladná, ale Zhoř byla.
Na farmě v Levíně je to jiné?
Ano, líbí se nám tady. Je to jen 27 kilometrů od Prahy, logisticky výborně položené místo, kousek od dálnice. Kolem je spousta známých a přátel. Mám tady rodinu, svoje koně a naprosto volné ruce pro práci.
Trenér ale musí mít se svými svěřenci také úspěchy...
Jasně, není jednoduché udržet se na trenérském trhu vysoko. Nikdy to nevydrží moc let. I mým kamarádům už se stalo, že spadli z vrcholu na dno. Já vím, že v Česku mám jméno jenom díky Velké pardubické a třem vítězstvím Orphee.
Je na tom podle vás trenér koní podobně jako třeba kouč fotbalového týmu?
Myslím, že ne. Fotbalový trenér je na tom hůř, jeho místo se mění častěji. Nám dávají majitelé přeci jen víc času, i když taky ne na moc dlouho. Já se tím ale nechci trápit. Mám teď nového majitele, nové koně, takže se budu zase snažit vyhrávat.
Jenomže už ne s Orphee...
Já vím, ale pro mě to není tragédie. Budu bojovat dál s jinými. Nevzdávám se, a kdo ví, třeba ještě Velkou pardubickou vyhraju. Moc bych si to přál.
A máte ve své tréninkové skupině nějakého takového koně, který by mohl pomýšlet na případný úspěch?
Jmenuje se Jam Taki. Není to žádný zázrak, ale už dokázal pár závodů vyhrát, má šanci. Pokud se to povede, bude to super, pokud ne, počkám si na ty mladší. A vím, že oni přijdou.
Vy jste ale nešel do Levína přímo ze Zhoře, na pár měsíců jste si ještě odskočil do Velkého Meziříčí...
To byla jen dočasná varianta. Hlavně pro moji manželku, dělala si tam trenérský kurz. Popravdě musím říct, že jsem plánoval skončit v DS Pegas až v dubnu, ale tak nějak se to událo rychleji. Zase na druhou stranu – všechno zlé je k něčemu dobré. Máme teď velmi dobré tréninkové centrum.
Farma vypadá skvěle, ale moc dětí tady nevidím. Nebudou tu vaši synové postrádat kamarády?
Tomu mladšímu je rok a čtvrt, takže tomu zatím ne a staršího jsme hned zapsali do školky. Právě taky proto, aby měl kontakt se stejně starými vrstevníky. Je to školka zaměřená na výuku anglického jazyka, což se dneska hodí.
Stačil jste se s Orphee vůbec rozloučit? Co teď vlastně dělá?
Myslím, že je pořád u pana majitele ve výběhu, v důchodu. Teda aspoň takové mám poslední informace. V plánu bylo taky dát ji do chovu, ale ona měla problémy s vaječníky, takže se to podle mě nepovedlo. Pořád je to ale výjimečný kůň.
Neuhlídal Otíka s Elsou a řešil, kam pošle jejich potomky Trenér koní Grzegorz Wroblewski se přestěhoval do Levína i se svými čtyřmi zvířecími kamarády. Všichni jsou přitom skoro stejně velcí – bernardýn Otík, vlkodav Elsa, beránek Ben i poník Matylda. Při stěhování ze Zhoře na novou farmu do středočeského Levína si musel dávat zatraceně velký pozor, aby na Vysočině někoho nezapomněl... Kromě manželky Ivany a synů Grega a Jana totiž patří do rodiny trenéra koní Grzegorze Witolda Wroblewskiho ještě také poník Matylda, bernardýn Otík, beránek Ben a fenka vlkodava Elsa. „Bez nich bych být nemohl,“ svěřil se rodák z polského Trojměstí, což je lokalita zahrnující města Gdaňsk, Gdyně a Sopoty.„Víc už by jich ale být nemohlo. Pokud se člověk věnuje rodině a koním, tak už potom toho času na ostatní moc nezbývá,“ přiznal. Přesto to není zase tak dlouho, kdy jeho zvířecí smečka čítala ještě o tři členy navíc. „Otík s Elsou měli štěňata. Ani si neumíte představit, jak byla krásná. Ale taky neskutečně obrovská. To víte, když je táta bernardýn a máma vlkodav,“ vysvětloval se smíchem Wroblewski. „Dvě štěňátka jsem udal do Polska a jedno je v Plzni. Nic jsem za ně nechtěl, šlo mi jenom o to, aby se dostala do dobrých rukou. Ono je těžké takhle velké psy někde umístit, není o ně moc zájem. Vždyť budou jednou větší než máma,“ prozradil. Návrat do starých dobrých časů Podobnou starost už by si proto napříště raději odpustil. „Proto ty dva teď taky pořád hlídám,“ ujišťoval. „I když, stoprocentní jistota to samozřejmě nebude, protože jsem je hlídal i předtím a stejně to nakonec nebylo nic platné,“ dodal vzápětí s úsměvem. A není divu, pozemky okolo farmy jsou tak rozlehlé, že by za psy musel jezdit na motorce. „Máme krásné výběhy, co?,“ dmul se pýchou trenér.„Je tady klídek, pohoda. Člověk si připadá jako za starých dobrých časů. Ještě mít prasata a krávy a byla by to ta opravdická farma se vším všudy,“ zasnil se. Jenže jak už bylo řečeno, času není nazbyt. „Jsme tady teprve pár dnů a je potřeba dodělat ještě spoustu práce. Ale až tady všechny stáje vysmejčíme, tak to bude teprve nádhera. Moc se nám tady všem líbí. A přitom je to jen kousek od Prahy,“ pochvaloval si Wroblewski |
