V posledním domácím zápase nohejbalistů SK Liapor Witte Karlovy Vary s Čakovicemi nastala situace hodná zápisu do knihy kuriozit. Šestnáct hráčů se postavilo na kurt, polovinu z nich tvořily sourozenecké dvojice!
„To se ani v nohejbalu nevidí každý den,“ podivovali se funkcionáři karlovarského klubu. Karlovarští svým příznivcům představili jedinou letošní posilu Jiřího Putíka, který v klubu doplnil svého loni přišedšího bratra Dana. Klasikou je start dvojčat Jakuba a Matěje Medkových. V dresu Čakovic hráli Zdeněk a Jiří Kalousové a Tomáš a Jakub Chadimové.
Prohra 2:6 hodně mrzela právě sourozence Putíkovi. „Oba jsme odchovanci Čakovic a jsme víc motivovaní. Dan odvedl perfektní výkon, když jsme spolu na kurtu, tak se dokážeme vyburcovat k větším výkonům. V první trojce se to povedlo a ve druhé byly dvě chybičky v posledním setu, které rozhodly o tom, že jsme to nedotáhli do vítězného konce,“ říkal Jiří Putík.
Jeho bratr Dan odehrál svůj standard, ale hlavním problémem duelu bylo zranění hrajícího trenéra Jana Vankeho. Na jeho místo nastoupil Jiří Putík. „To by až takový problém nebyl, trojku jsme otočili a vyhráli. Ovšem potom to druhá polovina týmu nepodržela,“ myslel si Jiří Putík. Nakonec domácí premiéru nehodnotil až tak špatně. „Burcovali nás diváci i my navzájem. Po zápase jsme si sedli a nehodnotili to špatně, odehráli jsme to, co jsme měli, a klukům z Čakovic to tentokrát sedlo lépe.“
V polovině dubna byla ukrutná zima. „Byla nepříjemná. Ironií bylo, že když se kopl poslední míč, tak vysvitlo slunce. Zima není tak hrozná, když fouká vítr, je to horší,“ nestěžoval si Jiří Putík.
Vítěznou premiéru v karlovarském dresu přece jen zažil. V úvodním letošním kole vyhrál Liapor v Benešově nad Šacungem 6:4. „Nebylo to úplně podle mých představ. Ztěžovalo nám to počasí, hlavně velký vítr. Nastoupil jsem jen do vložené dvojice s Michalem Kokšteinem. Tu jsme ve třetím setu prohráli proti dvěma matadorům Makarovi s Řehákem. Ale kluci odvedli výborný výkon a dotáhli to do konce,“ hodnotil Jiří Putík nejen svou karlovarskou, ale i extraligovou premiéru.
Nepotvrzení výhry doma s Čakovicemi dalo jasný cíl k dalšímu zápasu, ten odehrály Karlovy Vary už včera v Žatci. „Budeme muset bodovat, je to jeden z týmů, proti kterému získávat body je povinností. V úterý si dáme individuální trénink a snad to vybojujeme,“ plánoval Jiří Putík po prohře s Čakovicemi.
Extraligová premiéra
S o šest let starším Danem spolu hrávali velmi často, ale extraligu si vyzkoušeli až v Karlových Varech. „Předtím jsme rok hráli v Praze za Řeporyje krajskou soutěž, kde jsme spolu nastupovali pořád. Nám to vyhovuje, když hrajeme spolu,“ vysvětloval Jiří Putík.
Aby toho nebylo málo, bratři jsou na sebe dost fixovaní. Spolu i pracují, jezdí z Prahy na tréninky do Karlových Varů, tráví volný čas i se baví a dělají i jiné sporty. Vůbec proto nemůže překvapit, že hlavním motivem pro Jiřího k příchodu do Varů je působení bratra. Ač k tomu neměl moc chuť.
„Loni v létě jsme byli spolu na turnaji na Askaloně (pozn. red. osada v údolí Kocáby, známá sportovním životem a hlavně nohejbalovými turnaji). Tam se mě Vanke ptal, proč nehraji vyšší soutěž. Já si zrovna dával dva roky oddych kvůli práci, škole a soukromému životu. A on mi řekl, že jim vypadli dva hráči a potřebovali by to doplnit,“ vzpomínal.
„Ono Honzovi se blbě říká ne. Nakonec to netrvalo dlouho. Rozhovor byl: Chceš přestoupit? Chceš, tak přestupuješ,“ popisuje Jiří Putík „manažerské praktiky“.
Jiří Putík v dresu Karlových Varů.
Kvůli vysoké škole se zaměřením na právo a veřejnou správu nebude stíhat všechny zápasy. Momentálně dodělává bakalářskou práci. „Bude to hektické, mám zkouškové období, musím odevzdat bakalářskou práci a budou státnice. Je toho hodně a na sport bohužel nebude tolik času,“ přiznává.
Nicméně když už to tak dopadlo, rád by v Karlových Varech zůstal co nejdéle. „Neupisoval jsem se na žádný počet let, je to na mém subjektivním rozhodnutí. Dohodli jsme se, že tato sezona bude pro mě začleňovací, abych si zvyknul, jak to funguje. Přece jen extraliga je o několik levelů výš než nižší soutěže. Myslím, že pokud všechno bude pokračovat jako dosud, rád bych dlouhá léta vydržel. Nejraději s bratrem.“
A to ani nevadí dojíždění, jezdí spolu z Prahy autem. „Když to nešetříme, tak to stihneme za hodinu dvacet,“ chlubí se Jiří Putík.
Pro tuto, pro něj „seznamovací“, sezonu už má plány. Do play off by měl mít všechno se školou vyřešené, i s prací. Karlovarský tým má ambice, zkušenosti a kvalitu, a tak se to dalo vybojovat až do úplného vítězství. „Bylo by to krásné,“ zasnil se Jiří Putík.
Úzká sportovní rodina
Jeho táta hrál celý život nohejbal. Vyrůstal tedy na kurtech v Řeporyjích, „Už jako batole jsem se plácal v antuce,“ vzpomíná Jiří Putík. Tam také začal hrát, následovala v mladších žácích Kotlářka a přestup do Čakovic. „Tam jsem začal hrát ve třinácti mužskou soutěž,“ hlásí.
Do toho samozřejmě hrával za dorost, s Jiřím Kalousem vyhráli patnáctkrát mistrovství republiky. Následoval Stratov, obec v okrese Nymburk, kde vyhráli dorostenci třikrát v řadě ligu. „Podařilo se nám to jako jedinému týmu,“ připomíná Jiří Putík.
Následovaly Čakovice, kde si odehrál druhou a první ligu. Poslední dva roky v Řeporyjích krajská soutěž a nyní první náhled do extraligy.
V Karlových Varech nepřišel do se neznámého prostředí nezalekl. Samozřejmě zde našel bratra.
„Nohejbal je docela úzký kruh lidí, tak se tak nějak známe,“ dále uvádí. Konkrétně třeba s Jakubem Medkem hráli na Askaloně. Znal se i s jeho bratrem Matějem. „Vždy jsem se hrozně bál Tomáše Bíbra a teď jsem zjistil, že to je strašně hodný kluk a ten mi dost sednul,“ hlásil Putík. Hrával i proti Karlu Hronovi druhou ligu za Čakovice, když on hrál za Žďár. „Přijetí bylo naprosto suprové, podpořené soustředěním, kde jsme se stmelili,“ dodává Jiří Putík.
