"Je nás méně než bazeňáků, všichni se známe," říká Libor Smolka z TJ Krnov, který byl jedním z reprezentantů na víkendovém Světovém a Evropském poháru v Londýně.
Češi, Nizozemci, Francouzi, Australané, Egypťané. Všichni tvoří jednu partu.
Francouz Loic Branda stojí u autobusu a vyplazuje jazyk na brněnského Rostislava Vítka, který už sedí uvnitř. Rukou přes otevřené okno se snaží zvednout Vítkovi kšiltovku. Český plavec dělá, že ho nevidí, že nic nechápe.
"Srandičky k našemu sportu patří," usmívá se Rostislav Vítek z Komety Brno. "Většinou se známe už dlouho. Na všech závodech jsme spolu a někdy společně i bydlíme na pokojích."
Brněnský trenér Josef Nalezený potvrzuje, že kolem dálkového plavání je více zábavy.
"Nepřináší úskalí spousty rozplaveb či dodržování časového rozpisu, jako je tomu v bazénu. I pravidla jsou jednodušší," podotýká Nalezený. "Navíc dálkoví plavci jsou už vesměs vyzrálí lidé. Vědí, co chtějí, není třeba je komandovat, hlídat."
Závody, to je i box
Reprezentační trenér Zdeněk Tobiáš označuje dálkové plavání za kontaktní sport. "Někdy je to opravdu box a rvačka. Závodníci si nic neodpustí. Ale chlapi jsou k sobě korektnější než ženy," tvrdí Tobiáš.
"Přesto jsme taková větší rodina," říká Jana Pechanová z Komety Brno, která na desetikilometrové trati Světového poháru skončila v Londýně čtvrtá.
Hned však dodává, že v závodě jde kamarádství stranou. "To jede každý na svoje triko. Pak mohu být naštvaná na soupeřku, která kolem sebe rozdávala moc ran a plavala nefér. Večer se ale zase všichni domluvíme a vyrazíme třeba do města."
Podle Libora Smolky to, že se muži i ženy mezi sebou při závodě pomlátí, k dálkovému plavání patří.
"Když dá někdo někomu ránu, tak to určitě nedělá schválně. A také se nestane, že by se mydlili dva plavci ze stejného státu. To dokážou akorát Američané."
Dálkové plavání je prostě jiné než v bazénu. "U toho plavci odpočívají, nohy nahoře, a čekají na start," říká Jana Pechanová. "My přijdeme a je jedno, jaké je počasí, jak teplá je voda. Jdeme na to."
I kvůli tomu panuje podle ní v dálkovém plavání uvolněnější atmosféra.
"Nikdo vám ale nic nedaruje," upozorňuje Jana Pechanová. "Hned se ukáže, jaké tréninkové dávky, kdo spolykal. Pokud nemáte natrénováno, tak odpadnete hned na začátku."
Co to znamená mít natrénováno?
V případě Jany Pechanové to je zhruba sedm kilometrů při jednom tréninku, ročně přes 1600. Podobné dávky zvládají i nadějní krnovští mladíci Libor Smolka a Michael Mrůzek. Nejlepší z Čechů Rostislav Vítek se blíží 2500 kilometrům.
Ale Rusky? Ty podle trenéra Josefa Nalezeného naplavou až 4000 kilometrů. "To by musely mít přes dvacet kilometrů denně, to si vůbec nedovedu představit," děsí se takové dávky Jana Pechanová. "Mě to tak tvrdě trénovat nejde, spíš pravidelně."
Trénink ale na dálkovém plavání není nejtěžší.
"Nejdůležitější je udržet psychickou pohodu po celý závod, udržet pozornost celé dvě hodiny," tvrdí Rostislav Vítek, který se často připravuje v Krnově. "Každý druhý třetí záběr musíte zvedat hlavu, kontrolovat, jak se balík hýbe. Stačí okamžik, aby najednou mezi vámi a balíkem dalších plavců byla mezera deset metrů, a to už je po závodě."
