U něj doma se to hemží podepsanými reprezentačními dresy a klubovými trikoty. Doplňuje je řada dobových fotografií a plakátů, na nichž defilují nejen cyklističtí mistři světa, kteří prošli rukama trenéra Pavla Vršeckého (81). Ten si každého z nich pamatuje jménem. A také oni nikdy nezapomenou na něj. Proslul totiž velmi tvrdými tréninkovými metodami, jež se dají shrnout bonmotem Emila Zátopka: „Když nemůžeš, tak přidej.“ K cyklistice se přitom Vršecký dostal náhodou. Kvůli ředitelské důtce ve škole.
Ve své cyklistické kariéře jste se věnoval závodům na dráze, ale i těm silničním, a jako trenér jste začínal u cyklokrosu. Jak se dá tohle všechno spojit? Cyklistika je jenom jedna. Není důležité, na jakém povrchu jedete.
Jezdíte na kole pořád? Samozřejmě. Držím už dlouho tradici, že si každý rok na Silvestra po půlnoci, když přestanou střílet rachejtle, vyjedu se psem pětikilometrový okruh po okolí. Psa už sice nemáme, ale v půl jedné jsem zase vylezl a sedl na kolo. Jedu, jedu, a najednou rána a ležím na mezi. Opravovali tam silnici, udělali bokem hromadu, a jak jsem v té tmě pořádně neviděl, vjel jsem do toho. Narazil jsem si nohu. Škoda, chtěl jsem jet druhý den odsud od Mukařova do Prahy k vysílači Cukrák a zpět. Což je takových sto kilometrů. To jsem tedy musel letos bohužel vynechat.
Milan Drobný býval výborným cyklistou. Jenže pak se přihlásil do pěvecké soutěže Hledáme nové talenty, vybrali ho, a už jsme ho na kole neviděli.
Dočtěte tento exkluzivní článek s předplatným iDNES Premium
