„Považuji malbu za to hlavní a v malování už jsem také ponořený až po uši,“ vysvětluje boxerská legenda Rostislav Osička, proč vedle trénování tráví teď největší část času s barvami a štětcem. Vzpomíná také na zuby rozdrcené v ringu, na básně, na roznášení uhlí i na žízeň, která prý s vrcholovým sportem nejde dohromady. Kdy se ze lvíčka na prsou může stát terč, co jsou to „prodloužené ruky“ a proč nejsou v českém boxu peníze?
Většina lidí vás zná jako boxera, prý je ale teď malování pro vás cennější než sport. Můžete to objasnit? Samozřejmě pořád ještě kluky trénuju, pár jsem jich už vychoval a i dnes mám třeba výborného Kryštofa Vondráčka, ze kterého bych rád udělal ještě lepšího boxera. Ale ta malba jako by pro mě byla připravená seshora. Že budu mít za sebou kolem 30 výstav po celé republice, by mě nikdy nenapadlo. Já si přál, aby se mně povedlo svoje díla vystavit a aby se líbila, což se snad povedlo. Nejspíš to bude nějak propojené s nebem a možná tam někdo k tomu dal příkaz. Jinak já se nikam nehrnu, musím vědět, že tam nebudu zbytečný, že spíš budu užitečný.
Válka je strašná, pořád se tlačí kolem nás, takže nemáme jistého nic. Stačí, aby někomu z šéfů velkých zemí škrtlo v makovici.
Dočtěte tento exkluzivní článek s předplatným iDNES Premium
