„Jde to správným směrem. Líp to asi rozjet nešlo,“ řekla v telefonickém rozhovoru Fernstädtová, která má českou matku a chystá se přestěhovat do Turnova. „Mám tam tetu a máma se možná plánuje taky vrátit,“ řekla skeletonistka.
Do Světového poháru v této sezoně zasáhnout nemůže, protože odchodem z Německa přišla o postavení ve světovém žebříčku. „Bojuju o kvótu, ale hlavně myslím na olympiádu,“ stanovila si Fernstädtová jasný dlouhodobý cíl.
Na hrách pod pěti kruhy už startovala a letos v Pchjongčchangu dojela za Německo šestá.
Mezi elitu v SP se vrátí, pokud bude po zimě do 45. místa. A v Interkontinentálním poháru začala dobře. V Innsbrucku byla před deseti dny pátá a šestá a o tomto víkendu oslavila páteční 22. narozeniny dvěma třetími místy ve Winterbergu. „To je super, i když si musím ještě na všechno zvykat,“ podotkla spokojeně.
Učí se jinak hodně věcí. Změnila systém kondiční přípravy, kterou v létě absolvovala společně s bobisty.
„Nebylo to totálně jiné, sprinty a hodiny v posilovně k tomu patří, ale pár novinek a jiných cviků tam bylo,“ řekla. Má pocit, že své fyzické parametry zlepšovala. „Nedělala jsem si osobáky, ale posun je,“ řekla.
Stejně jako bobisté spadá pod polského šéftrenéra Dawida Kupczyka a na závodech s ní byl jeho otec Andzrej. „Pomoci mám hodně, ale ve srovnání s Německem si dost věcí hlídám sama. Koukám se zpětně na jízdy a trénuju se víc sama na dráze,“ konstatovala, že je samostatnější. „Trošku. I sezonu jsem si plánovala sama. Nemám národní kvalifikaci a přesně vím, s čím můžu počítat,“ řekla Fernstädtová.
Stále si zvyká také na nový „stroj“ z Lotyšska. „Víc reaguje. Na některé dráze je lepší a jinde horší. Potřebuju najezdit víc jízd, ale obecně je dobrý.“
Světový pohár sice v této sezoně jet nemůže, ale lednové mistrovství Evropy v Königssee i světový šampionát v kanadském Whistleru v březnu nevynechá. Mezitím ještě bude na MS juniorů obhajovat zlato. „Chci do šestky,“ vyhlásila.
Dědečka s babičkou má v Prachaticích a v blízké budoucnosti by chtěla studovat na vysoké škole psychologii. „O rok jsem to odložila, jelikož se změnou země jsem musela řešit hodně věcí a nebyl by na to klid. Tak snad za rok,“ doufala.
Od spolužáků na střední škole často slýchala, že jako žena se věnuje „šílenému“ sportu. „Není to tak strašný, jak si lidi představují,“ odpovídala na to závodnice, jež v ledovém korytu dosahuje při jízdě hlavou napřed rychlostí až 140 km/h.
„Většinou se jezdí sto až sto dvacet a to jde. Na skeletonu jsem koncentrovaná a ani to necítím. A ještě se mi nestalo nic hroznýho. Jasně, po pádu jsou modřiny a něco bolí, ale ještě jsem si nic nezlomila. A hlavu mám v pořádku,“ smála se.
