Lednový závod v Argentině a Chile přitom odnesl vážným zraněním - poté, co jeho Mitsubishi L200 ošklivě havarovalo vinou neoznačené ohromné díry v cestě, musel přímo v Jižní Americe podstoupit operaci zlomeného obratle a domů na Hanou se dostal teprve před pár dny.
"Musím to brát tak, že díra v cestě byla osudem, který se zkrátka měl stát. S tím člověk nic nenadělá. Já můžu být rád, jak to dopadlo. Dostal jsem v životě další šanci," vypráví Zapletal.
Jak se teď cítíte?
K tomu, aby zlomenina srostla v pořádku, je potřeba vytvořit dobré podmínky, proto nemůžu fungovat normálně. Jsem v takovém zpomaleném režimu. Čtu si knížky, pocházím pomalu po bytě a občas zamířím na rehabilitaci. Je nutná hlavně trpělivost.
Působíte i přes vážné zranění hodně pozitivně. Takže na letošní Dakar budete vzpomínat i v dobrém?
Určitě. Lokalita, kde se závody jely, je mi ohromně sympatická, cítím se tam velice dobře. Nemůžu si vzpomínky zkazit tím, že bych byl naštvaný na tu událost. Musím to přijmout jako fakt. Je dobré i to, že jsem si užil šesti závodních dní. A že se mi podařilo za čtrnáct dnů letět domů a opouštět nemocnici po svých, to je taky pozitivní. Může mě jen mrzet, že jsem si Dakar neužil celý. Ale člověk si už na začátku musí uvědomit, že jde do rizika a stát se může cokoliv, i když to třeba nezpůsobí on sám. Byl jsem zkrátka v nepravý čas na nepravém místě.
Budete chtít závodit dál?
Když to půjde a nebudu mít problém fyzicky, tak budu moc rád. Rozhodně jsem na tento sport nezanevřel. Naopak, je to věc, kterou už pár let dělám, a rád bych se k ní vrátil. Ale je to odvislé od zdraví, nechci nic uspěchat. Každopádně když jsem se v Chile ptal doktorů, jak vidí mé zranění a jestli se mám třeba smiřovat s tím, že už nikdy nebudu moct usednout do závodního auta, tak mě potěšila reakce doktora: "Jestli se Dakar za rok pojede, tak na něj klidně můžeš vyrazit." Kdyby byly vyhlídky horší, musel bych se s tím smířit, ale taková slova člověku hodně pomohou.
Teď se ale chcete především podílet na vývoji vlastního zbrusu nového závodního speciálu, že?
Hned, když se mechanici vrátili z Argentiny, tak se za mnou zastavili a dohodli jsme se, co budeme dělat. Pokračujeme ve vývoji vlastního auta a čas, který teď mám, bych k tomu chtěl využít. Jde nám o dokončení projektu, který běží třetím rokem. Mou představou je, abychom postavili dva totožné automobily právě za účelem Dakaru. Možná to bude až pro Dakar 2012.
Jak jste se k tomuto závodu vůbec dostal?
Byl jsem na Dakaru nejprve od roku 2001 šestkrát jako turista a myslel jsem si, že to je nejlepší způsob, jak Dakar prožít. Jenže začalo mi vadit, že každý den musím čekat na závodníky v depu na konci rychlostní zkoušky. Tak jsem to zkusil. Jednou jsem stihl ještě závod v Africe a teď jsem zažil i oba jihoamerické ročníky.
Který kontinent podle vás sluší Dakaru víc?
Osobně si myslím, že mohou závod udělat kdekoliv na světě, ale Afrika pro bude pro organizátory z marketingového hlediska nejzajímavější. Viděli jsme to teď, že oproti loňskému jihoamerickému roku ubylo o třicet procent přihlášených posádek. A protože organizace celého závodu je vlastně dokonalou cestovní kanceláří, tak musí pružně reagovat na poptávku svých klientů, kteří si žádají hlavně dobrodružství.
A vy?
Mně jde hlavně o sportovní stránku, proto se mi víc líbí Jižní Amerika. Ale já Dakar neorganizuju, já se musím přizpůsobit. Navíc tvrzení, který závod je těžší, je přece obrovsky subjektivní. Furt je to maratonský závod a zvládat na něm musíte třeba 400, 500 kilometrů denně. Po cestě plné kamení nebo třeba po poušti. To dá zabrat, ať jedete kdekoliv.
Byla to hrozná rána, říká parťákLoni se Tomáš Ouředníček vracel ze zámořské Rallye Dakar s cenou nejlepšího navigátora mezi nováčky a hlavně s euforií ze sedmého místa v absolutním pořadí, kterého dosáhl v sehraném tandemu s Miroslavem Zapletalem. Letošní ročník nejnáročnějšího motoristického závodu planety mu však připravil jiný zážitek – tři zlomené obratle a vzpomínky na hrůzostrašnou nehodu. "Takový je náš sport, můžeme být rádi, že jsme zůstali živí," komentuje s nadhledem.
|
