Už při svém prvním startu na dálkové Rallye Paříž - Peking 1995, jsem nabyl dojmu, že je tu vše na hlavu postavené. Neskutečné porce kilometrů, lhostejno zda po silnici nebo mimo ni. V těžkém terénu, vedru, zimě, prachu, dešti. Vašimi společníky jsou stres, napětí, únava a minimum spánku.
Přitom i horolezci postupují s ohledem na počasí a na Everest se zatím neleze na čas. Řidiči kamionů nemohou na jeden zátah dojet málem ani z Brna do Prahy...
Zažil a viděl jsem na pouštních maratonech mnoho: zdemolovaná auta, kamion co najel na minu, rozpůlený motocykl. Několikrát jsem sundával motorkáři přilbu plnou krve nebo míjel rozbitý opuštěný motocykl s neblahým tušením, které se v cíli etapy potvrdilo.
Vezl jsem s ostatními černý šátek za týmového kolegu Meoniho a brečel, když jsme jej házeli do vln oceánu v Dakaru.
Klečel u Abijouxe, se kterým jsem jel několik hodin a on pár kilometrů před cílem celé rallye skončil pod koly auta, sledoval, jak odnášejí nehybného Caldecotta... Klidně přiznám, že jsem měl strach.
Jednou byl v televizi pořad a na jeho konci moderátor zamířil prst do kamery se slovy: "Dvěstě z vás, co se právě díváte, tu příští rok nebude". Koho to napadne, když sedá do auta s rodinou.
Závodníci s tím naopak počítají, jsou koncentrováni na neustálé nebezpečí a kalkulují s každou situací. Jsou na to i vybaveni. Superpevné trubkové klece v autech a kamionech, speciální sedačky, šestibodové pásy, nehořlavé kombinézy a přilba s fixací krku HANS. Zapletalův navigátor Tomáš Ouředníček by vám potvrdil jak skvělá to je věc.
Australan Andy Caldecott měl smrtelnou nehodu v 9. etapě Dakaru 2006.
Andy Caldecott z Austrálie zahynul při havárii na dakarské rallye v roce 2006.
Něco podobného je povinné i pro motorkáře, jakýsi nákrčník z kompozitu, o který se při nárazu zarazí přilba. Je uchycen k plastovému krunýři, chrániči páteře a hrudi. K tomu spousta chráničů ramen, loktů, různé ortézy a odolné kalhoty i bundy.
Ale tělo je křehké a rychlosti vysoké, proto jsou všichni vybaveni na okamžité přivolání pomoci. Iritrack automaticky vyšle signál při nárazu, můžete ho i sami aktivovat nebo z něj volat organizátorům. Navíc je tu i takzvaná balise, malá signální vysílačka, stejná jakou mají piloti stíhaček při katapultáži, kouřové a světelné signály a samozřejmě ostatní jezdci, kteří vždy zastaví, bez ohledu zda bojují o vítězství.
Za pár minut je u vás vrtulník nebo vůz organizátorů, které se pohybují po trati. Když si chcete jen odskočit, nebo opravovat, musíte každému ukázat palec nahoru, že jste ok. V bivaku je špičkové polní zdravotnické středisko, vybavení a personál evidentně s vojenskými zkušenostmi a obrovskou výhodou Jižní Ameriky jsou dosažitelné nemocnice. Z Afriky se létalo do Evropy nebo na Kanárské ostrovy.
Proto bych slovo hazard v souvislosti s Dakarem nikdy nepoužil. Všichni tam jsou odvážní lidé a mít odvahu neznamená nemít strach, ale vědět o nebezpečí. Chtějí uniknout smrti a vážným zraněním, to ostatní patří k cílové rampě - bolavá těla, spáleniny nejen od slunce, popraskané puchýře a stržené mozoly.
