„Za mě to bylo přátelštější. Ač jsme si na trati nic nedarovali, tak jezdci byli jako jedna rodina. Grilovalo se, prohlížely se fotky a vzpomínalo. Teď už opravdové kamarádství mezi závodníky není,“ vypráví Baláž, někdejší desetinásobný mistr Československa.
Bylo to romantičtější?
Jiná doba ve všem. Začínal jsem z ničeho. Měl jen péráky, které jsme s kamarády vyhrabali ve šrotu a opravili. Známí ve fabrice mi na soustruzích dělali součástky. Ale na závodech bývala sranda. Franta Šťastný vyprávěl jeden vtip za druhým.
Taky jste byl v Praze na jeho slavném hausbótu?
Ne, ale jednou mě pozval k sobě domů. Po celém bytě měl vystavené poháry a vázy, po kterých mu lezl jeho obrovský papagáj. Říkám: Ty se nebojíš, že je shodí? Ne, smál se. Když skončil, dál jsme se potkávali po závodech. Historky z něj padaly a my vzpomínali a vzpomínali.
Na co nejvíc?
Třeba jak složité bylo v té době dostat se ven. Jezdil jsem přes Autoturist a musel za každý závod mistrovství světa platit soudruhům 600 marek, aby mě pustili. A taky bylo podmínkou, že budu jezdit za zahraniční klub. Naštěstí jsem znal Itala Romana Neriho, tehdy nejlepšího motocyklového fotografa. Řekl mi, že můžu jezdit za něj. Jenže chudák musel dorazit z Itálie na Svazarm, aby se za mě zaručil a podepsal smlouvu. Pak mi to z 600 marek zvýšili na 800 a po třech letech jsem jim řekl, že už toho mám dost. Protože shánět peníze byla fuška.
Fotogalerie z Velké ceny ČR |
Jak jste je za socialismu získal?
Tehdy jsme se lehce a lacino dostali k českému křišťálu. U nás stála váza 200 korun a v cizině jsem za ni dostal 100 marek. To tehdejší sportovce drželo při životě. Dělali to tak hokejisté, fotbalisté – když se jelo do ciziny, každý měl pár kousků s sebou. Mrzí mě, že jsem měl za výhry velké vázy a poháry, ale musel jsem je v cizině prodat, abych měl na motorku a náhradní díly. Ještě horší než peníze bylo zařizování víz.
Vyprávějte.
To byly horory, děsné nervy. Měl jsem služební pas, který byl schovaný na Svazarmu. A když jsem chtěl jet na závody, musel jsem dostat pozvánku od pořadatelů a tou se na Svazarmu prokázat. Pak jsem dostal pas a pelášil na konzuláty, kde jsem čekal celý den, abych si pas druhý den vyzvedl i s vízem.
Na druhou stranu jste si zazávodil i v Americe na slavném okruhu Daytona. Jak se to zrodilo?
Tam mě pozvala firma AGV (vyrábí motocyklové doplňky). Její majitel Gino Amisano si mě oblíbil a dotoval mě přilbami, rukavicemi. Když jsem přijel do jejich fabriky, tak mi dali vždycky tolik věcí, kolik jsem pobral. Jednou mi říká: Proč nemáš novou yamahu? Kde bych k ní přišel a sehnal peníze, odpovídám mu. Ale on mi to domluvil ve Švýcarsku, kde jim stačilo, že to zaplatím za rok. Přifrčel jsem tam se svým žigulíkem, vyhodil zadní sedadla a narval tam dvě rozebrané motorky a krabice náhradních dílů. Nikdo neměl novou yamahu, jen já a Švýcaři. A zatímco oni za ni platili 14 tisíc franků, já ji dostal za devět.
Trošku jsme zamluvili Daytonu.
Vidíte. Gino mi zaplatil letenku i pobyt. Byl svůj. Jednou si mě zavolal ve Francii a říká: Když skončíš poslední, dám ti prémii. Koukám na něj a říkám: Proč bych měl být poslední, když jezdím kolem dvacátého místa. A on, že ho zajímá jen vítěz, nebo poslední. Tak se držím na chvostu, nikam se neženu. V cíli nás odmávali a já vysmátý křičím: Gino, co ta prémie. A on: Chlapče, za tebou byl ještě jeden. Nějaký zoufalec, který byl tak vzadu, že jsem ho ani neviděl.
Já zase vzpomínám, jak mi před dvěma roky vyprávěl Fausto Gresini, někdejší mistr světa a dnes šéf týmu, že jste byl tím, se kterým v socialistickém Československu měnili peníze.
Bylo to trošku jinak. Když přijeli sem, byl se vším problém – banány nebyly, chybělo šampaňské, maso bylo jen pod pultem. Lidi z velkých týmů museli do města, stáli frontu, ale stejně nesehnali nic. A jelikož oni se o mě postarali v Itálii, Španělsku, tak já na oplátku o ně tady. Napsali mi dopředu papír, co chtějí – třeba 50 kuřat, 100 lahví piv, 20 kilo banánů, ruskou vodku. Já to s kamarády objednal, vzali jsme avii a pak to všem týmům vyložili. Já to platil v korunách a oni mi to samozřejmě dali v markách, lirách. To pro mě byla výhoda, měl jsem prachy na díly a na to, abych v cizině přežil. Diety byly almužnou.
Vy jste byl tenkrát profík?
Ne, dělal jsem ve fabrice řidiče. Nejdřív na zásobování, pak jsem vozil náměstka i ředitele ve volze. Jim se moje závodění líbilo, tak mi jeden z náměstků koupil avii, abych měl na závodech zázemí. Dali mi k ruce i mechanika, který tam pracoval a jezdil se mnou do ciziny.
Vím, že jste velký přítel s Italem Giacomem Agostinim, největší motocyklovou legendou. Jak jste se skamarádili?
Stalo se tak v brněnském hotelu Voroněž. Bylo jedenáct večer, on z něj odcházel, zatímco já šel dovnitř. Ago, kam jdeš? křičím na něj. A on, že ho tam už nechtějí. Tak jsem ho zatáhl zase dovnitř, vlétl na číšníky, jestli jako vědí, že tohle je mistr světa. A oni: Pane, my ho dobře známe, ale bordel nám tady dělat nebude.
Býval divoch, že?
Mohl si to dovolit. Na něj ženské stály frontu. Byl to fešák a pořád je, takže mu procházelo cokoliv. Jezdím k němu domů, on ke mně. Před dvěma lety za mnou přijel na sraz veteránů do Piešťan, loni zase do Holíče. Pamatuji, jak jsem ho lákal do Piešťan. Má program nalajnovaný rok dopředu, ale najednou mi volá: Peter, mám volno, přijedu. Jenže závistivci říkali, že si tu jeho návštěvu vymýšlím, abych na akci nahnal diváky. Pořád mi volali lidi ze Slovenska i Česka, jestli opravdu přijede. Já z toho celý týden nespal, až se mi zdálo i o zbojnících, že ho unesli z letiště. Dokud jsem ho neuviděl přistát, měl jsem nervy. Vyprávěl jsem mu to a jeho napadlo, že si uděláme selfie, jak se tomu teď říká, a jednomu z těch závistivců ji pošleme, aby koukal.
