Ondřej Klymčiw na trati Rallye Dakar 2017.

Ondřej Klymčiw na trati Rallye Dakar 2017. | foto: Profimedia.cz

Před favority jsem nechtěl být za holku, vzpomíná Klymčiw na Dakar

  • 0
Svým výkonem na poslední Rallye Dakar nadchl fanoušky českého motorsportu. Cestu řečanského závodníka Ondřeje Klymčiwa za parádním jedenáctým místem v celkové klasifikaci si na následujících řádcích můžete vychutnat jeho očima etapu po etapě.

1. Asunción - Resistencia (31. místo)

Zrádná trať. Brody, hluboké kaluže. Etapa pro mě nebyla úplně šťastná, protože jsem asi po 15 kilometrech dojel Inda Šivašankara, který mě před sebe nepustil, i když mě zná z řady závodů a ví, že jsem rychlejší. Nesportovní chování, které jsem mu v cíli velmi důrazně, leč slušně vysvětlil. Tvrdil, že není v pravidlech, že by mě musel pustit - existují ovšem i pravidla nepsaná. Až bude chtít pomoci a bude se o něm vědět, že nepouští, tak to nikdo neudělá.

2. Resistencia - San Miguel de Tu- cumán (20. místo/21. celkově)

Začátek ostrý, jelo se feš-fešem (jemným prachovým pískem) po rychlých cestách, kde mnoho děr nebylo značených v road booku. Feš-feš je obyčejně je extrémně suchý, ale teď v něm po dešti byly hluboké kaluže. Dohonil jsem člověka a jel za ním v úplné tmě. Najednou jsem zahučel do půlmetrové louže v poměrně velké rychlosti. Bylo to extrémně nebezpečné, zázrak, že jsem ani jednou nespadl. Postupně se sjelo víc lidí a trvalo mi, než jsem se před ně dostal. Byl jsem dvacátý, s čímž jsem vůbec nepočítal.

3. San Miguel de Tucumán - San Salvador de Jujuy (25./23.)

Přestaly mi kalibrovat měřicí přístroje, takže jsem nevěděl, kde jsem a kolik mám najeto kilometrů. Nezbývalo, než jet po stopách. Následovala neutralizace a druhá, známá část etapy, kdy do Slováka Jakeše uhodil blesk. Sedlo v 5 000 metrech, kolem silná bouřka. Měl jsem strach, ačkoli se bouřek jinak nebojím. Z krup bylo úplně bílo, a jak byla teplá země, roztekly se a znovu spojily v ledovou plotnu. Na jezeře jsem pak spadl a praštil se hodně do hlavy, ale rychle jsem vyskočil na motorku a mazal. Jak byla natočená trať, tu bouřku jsem projel ještě čtyřikrát. Chtěl jsem zastavit a zavolat pořadateli přes satelit, že to nejsou podmínky bezpečné pro jízdu. Ale to by nikoho nezajímalo...

4. San Salvador de Jujuy - Tupiza (17./13.)

Přejezd do Bolívie. Minutu přede mnou startoval Milan Engel, dotáhl jsem ho na 30. kilometru. Pršelo a my se propadali do promočeného písku. Ve čtyřech kilometrech motorka neměla žádný výkon - a vy tam potřebujete maximální. Mezi dunami jsem zajel do takového kaňonu a nebyl jsem z něj schopen motorku dostat ven. Myslel jsem si, že to je konec, ale nakonec se to povedlo. Na tu hrůzu to dopadlo dobře, 17. místo bylo nečekané.

5. Tupiza - Oruro (24./14.)

Pořadatel v road booku záměrně nevysvětlil jedno políčko v řece. Bloudili tam i nejlepší, ale jeden domácí závodník tam začal všem dávat minuty, jelikož věděl, že má jet rovně. Další potíž: před cílem mi pořád svítil poslední kontrolní bod, jako by mi chyběl. Tak jsem se otočil a vracel zpátky 12 kilometrů k jinému bodu, kterým jsem si byl stoprocentně jistý. Navedlo mě to opět do cíle, kde mi řekli, že ho posunuli, což jsem netušil. „Rychlostka“ byla zkrácená, následoval přejezd do děsného bivaku. Večer proběhla rychlá schůze pár j ezdců, kde jsme se shodli, že pokud by řekli, že druhý den jedeme, nenastoupíme. Bylo tolik vody, tolik bahna a tak hrozně pršelo, že by to byl naprostý nesmysl. V bivaku zapadaly tatry, které mají pohon všech osmi kol, i závodní kamion. Ten má tisíc koní a projede všechno.

6. Oruro - La Paz (zrušeno)

Nejelo se, následoval přejezd do La Pazu a odpočinkový den. Já na tohle nejsem, vypadnete z toho. Ani běhat jsem jít nemohl, protože jsem si při tom pádu na jezeře pohmoždil kotník. V botách to naštěstí fungovalo. Následující ráno jsem sice nemohl chodit, ale etapa byla tak těžká, že jsem ten kotník rozhýbal. Vyřešilo se to samo.

7. La Paz - Uyuni (36./19.)

První část maratonské etapy. Těžký písek i navigace. Zabloudil jsem asi na pět minut. Překvapil mě výsledek - první v cíli nám nadělil asi 36 minut, i když jindy jezdil vzadu. Pak jsme se dozvěděli, že asi třináct kilometrů v nejhorším terénu, kde jsme „umírali“, objel po cestě, protože věděl, kudy vede. A pořadatel s tím vůbec nic neudělal! I Slovák Svitko tam dostal asi 18 minut. Letěl přitom šílené tempo, protože hondy schytaly hodinovou penalizaci za nedovolené tankování mimo zónu. Byla z toho obrovská pachuť.

8. Uyuni - Salta (17./19.)

Večer došlo k sesuvu, takže jsme ve druhé maratonské etapě nakonec i s přejezdy najeli nějakých 1 180 kilometrů. Ráno jsme startovali do bahna s den jetými pneumatikami. V tom bahně by to ovšem byl obrovský problém i s novými... 60 kilometrů jsem jel bez brýlí, což pro závodníka znamená největší risk. Ale musel jsem, protože se navíc jelo v mlze. Docela se mi dařilo, i když jsem pak přišel o zadní brzdu. V bivaku na mě kluci čekali, táta mi připravil nějaké jídlo. Snědl jsem pár lžic a byl připravený ráno jet.

9. Salta - Chilecito (zrušeno)

Věřil jsem, že z nejtěžší etapy strašně vytěžím. Ale z pochopitelných důvodů ji odvolali. I když jsem byl předtím v bivaku jako jeden z prvních, než bych namaloval road book, byly by dvě ráno a spal bych hodinu. Jiní ovšem přijížděli až ve dvě, ve tři ráno... Následoval dlouhatánský přejezd do Chilecita. Příšerné to bylo pro doprovod, který nespal skoro tři dny.

10. Chilecito - San Juan (9./13.)

Proplétali jsme se mezi kaktusy, přes které jsme neviděli. Na čerpačce jsem se dozvěděl, že jsem průběžně první či druhý. Měl jsem pak těžký pád, ohnul jsem řídítko a myslel jsem, že jsem si vyrazil stoličku... Ale když prokouslá pusa přišla k sobě, zjistil jsem, že v ní zuby j sou. V těch vysokých rychlostech jsem skoro zul pneumatiku a bál se, že tu druhou půlku nedojedu... Na další benzince však bylo výjimečně povolené tankovat i měnit kola. Před druhou částí etapy jsem si vzpomněl na slova kondičního trenéra Ivana Svědíka: Máš najeto a víš, že j si vpředu, tak buď v klidu a odpočívej. Řídil jsem se tím a dojel devátý.

11. San Juan - Río Cuarto (16./12.)

Za mnou startovali celkově druhý Walkner a první Sunderland. Slíbil jsem jim, že nebudu překážet, ale nechtěl jsem být úplně za holku; jel jsem tudíž „hranu“. Strašný terén, prvních 60 kilometrů jenom „hupy“ v písku. Zlomil jsem tři šrouby ze čtyř na nádrži, pro motorku to bylo taky hop, nebo trop. Vědět, že jsem v tu chvíli celkově desátý, druhou část etapy bych nevypustil a riskoval bych všechno. V cíli jsem z toho pak byl hodně špatný, chtěl jsem předjet aspoň Bolívijce Salvatierru. Bylo to přesně moje - nebezpečná „řecká“ etapa, traverzovalo se po horách, j ezdci z ní byli vyřízení. Já si naopak pochvaloval, jak byla výborná.

12. Río Cuarto - Buenos Aires (12./11.)

Připravil jsem si road book tak, že dvojité vykřičníky, opravdu nebezpečná místa, jsem poškrtal, že tam nejsou, a jelo se. Myslím, že Salvatierra, který startoval za mnou, to udělal úplně stejně. Posledních 40 kilometrů jsem si řekl: Drž to, nemůžeš mít takovou smůlu jako loni. Naprosto nesmyslné uvažování, ale Salvatierra to měl stejně. A oběma nám to, zaplať pánbůh, vyšlo, že jsme se ani jeden nezabili. Pořadí nicméně zůstalo tak, jak to bylo předtím... Salvatierra poté podal protest na Portugalce Rodriguese, který podváděl. Tím jsme se dostali před něj, Salvatierra na desáté místo a já na j edenácté. Dakar byl nádherný, v cíli jsem to trochu obrečel, i z myšlenek na děti. Uvědomil jsem si, že jsem na těch 64 kilometrech dal život všanc kvůli jednomu místu. Ale to k tomu závodění zkrátka taky patří. Je potřeba se z téhle chyby, která teď dopadla dobře, ponaučit. A znovu ji nedělat.


Sport v roce 2024

4. - 26. 5. Cyklistické Giro d´Italia
10. - 26. 5. MS v hokeji, Praha a Ostrava
26. 5. - 8. 6. Tenisové Roland Garros, Paříž