Nástupkyně Junkové krotí i živé koně

Praha, Plzeň - Automobilové rallye nejsou právě procházkou růžovým sadem. Vyžadují nejen odvahu, ale také hodně času i peněz. Ve světě jim vládnou muži stejně jako v Česku. Proto pro žádnou ženu není lehké do tohoto světa vstoupit, obzvláště když usedá za volant soutěžního speciálu a není jen navigátorkou. Obě české dívky, které se pravidelně věnují rallyesportu coby pilotky, to jen potvrzují.

Ovšem obě řidičky spojuje nejen láska ke koním pod kapotou závodního auta, ale i k živým závodním koním.

Neumíme jedno ani druhé
Je snazší zkrotit desítky koní pod kapotou soutěžního automobilu nebo jednoho živého koně vychovaného pro dostihy či skokanské soutěže? Pražačka Kateřina Trojanová a Miluše Davidová žijící v Plzni, jediné dvě ženy, které pravidelně startují jako řidičky v českých rallye, dlouho krčí rameny a pak říkají jednohlasně: „Jak kdy, ale především neumíme pořádně ani jedno ani druhé!"

A proč právě koně živé? Obě dívky totiž rozdělují přízeň mezi rallyesport a jezdecká klání. V koňských sedlech odstartovaly sportovní kariéru a přinesly si odtud odvahu, vytrvalost i fyzickou kondici. Teď pravidelně střídají otěže s volanty soutěžních vozů. „Čas dělíme tak půl na půl," vysvětlují unisono.

Občas slyší poznámky
Prostředí automobilových rallye je světem ovládaným muži. Ženy se v něm sice občas objeví, ale usedají především do sedaček navigátorů. Za volantem se ocitá jen málokterá. Nástupnic Elišky Junkové či z posledních let známější Michele Mountonové nebo Isolde Holderiedrové je jako šafránu, a to nejen v Česku.

Obě české dívky tvrdí, že proniknout do světa rychlostních zkoušek nebylo vůbec lehké. Netají, že muži na ně hleděli dlouho skrze prsty. Později se pánům za volanty soutěžních speciálů příliš nezamlouvalo, že je křehké pilotky porážejí. „Když někteří jezdci zjistili, že se mnou v rychlostní zkoušce prohráli, tak dávali nelibost docela najevo. Hledali na mém autě nějaké zvláštní úpravy, prostě mužská ješitnost byla znát.

V posledních soutěžích to už bylo jinak. Smířili se s tím, že nejsou všichni rychlejší než já. Myslím, že mě docela berou," míní Kateřina Trojanová. Její konkurentka s ní souhlasí: „Už si zvykli, ale občas poznámku slyším. Neříkají to urážlivě, převádějí všechno do humoru. Ovšem určitá nelibost je v tónu hlasu některých závodníků přece jen znát," konstatuje Miluše Davidová.

Začátky měly různé
Štíhlá blondýnka Kateřina Trojanová měla cestu mezi rychlá auta usnadněnou. V rodině Trojanů nebyla ničím novým. Otec Karel startoval v automobilových soutěžích od sedmdesátých let a opustil je teprve před dvěma roky. Bratr stejného jména je už po několik sezón v popředí českého šampionátu.

Strýc Zdeněk nechybí za televizní kamerou snad žádného sportovního přenosu, obzvláště je-li z motoristického prostředí. „Asi to nemohlo dopadnout jinak, rodinné geny se projevily. A to jak u koní, tak u aut. Táta mně byl příkladem a dodnes jej mám za vzor. Snad jen jeho vyhlášené havárie bych zažít nemusela," usmívá se čtyřiadvacetiletá Trojanová, která se rallyesportu věnuje čtvrtým rokem a po rychlostních zkouškách prohání vůz Daewoo Lanos.

Ovšem ani ona se haváriím nevyhnula. Nejtěžší zažila vloni při klatovské Rallye Šumava. Paradoxně ne na rychlostní zkoušce, ale v běžném provozu. „Spěchala jsem na start rychlostní zkoušky a udělala jsem chybu při předjíždění nákladního auta. Dodnes mě to straší, ale naštěstí se mně ani spolujezdkyni Markétě Foglarové nic nestalo."

Pouť k volantu soutěžního auta byla u pětadvacetileté brunetky Miluše Davidové poněkud jiná. V rodině závodění nebylo tradicí. Mezi závodníky ji přivedli kamarádi. „První závod byl divoký rallyekros v Sedlčanech, pak před dvěma roky první opravdový závod do vrchu.

Ale nebýt mariánskolázeňského Petra Čečila, který se automobilovým soutěžím a závodům věnuje celá desetiletí, tak bych na startu rallye asi nikdy nestála. Moc mně pomohl," vysvětluje Miluše Davidová. Na rallye, které absolvuje se Škodou Felicia, ji doprovázejí otec a sestra Eva. „Maminka raději zůstává doma. Nemá na to nervy."

Rivalita mezi nimi není
Automobilové rallye jsou tvrdý sport. Posádky usedají do auta jeden den po ránu a v cíli jsou druhý den v podvečer. Na ženskou parádu není prostor. Oční stíny či podobné zkrášlení by pod litry potu v helmách a nehořlavých kombinézách vzaly rychle za své. „Ani mně to nepřijde, že se pro závody nelíčím. Zvykla jsem si na to už při koních. Takový distanční dostih je něco podobného jako rallye. Občas musím ze sedla na zem a běžím vedle koně. A to dá docela zabrat," sděluje Trojanová.

Pořadatelé tuzemských soutěží tak mohou vypisovat dámský pohár, neboť obě dívky startují až na výjimečné situace vždy s navigátorkami. To si přejí jejich sponzoři. Obě se jen usmívají při otázce, zda mezi nimi panuje rivalita. „Vím, že se v kuloárech říká, že jsme velké soupeřky, že se nemůžeme ani cítit. Ale vidím to tak. Na Kateřinu zatím vůbec po sportovní stránce nemám, má za sebou mnohem více rallye než já. A každá rychlostní zkouška je zkušeností k nezaplacení," říká Davidová.

Její zkušenější soupeřka také odmítá slova o rivalitě. „Naopak jsem ráda, že už nejsem mezi piloty jediná žena. Hned při prvním společném podniku jsem za Miluškou zašla, abychom se seznámily," doplňuje Kateřina Trojanová.