Vyhrát Dakar byl sen už Martina Macíka staršího, pro kterého je legendární závod životní vášní už přes dvacet let. Sám skončil nejlépe v roce 2010 na čtvrtém místě, následně se začal starat o tým a do kabiny usedl jeho syn. Kamiony si konstruují a vyvíjejí sami, prodávají je i dál do světa.
„Nechci být skromný. Na Dakaru letos nestartoval lepší kamion než ten náš,“ prohlásil spokojeně starší z Macíků. „Nevyhráli jsme, protože se nám vše sešlo, ale protože jsme byli nejlépe připraveni.“
OBRAZEM: Zlatý Macík a další skvělí Češi. Na Dakaru zaujala i Kachna či „Rocky“ |
S týmem celý závod absolvoval, když ale došlo na dojezd syna – šampiona do cíle, nebyl k nalezení. „Vysedl jsem z auta a jako první chtěl vidět tátu, ale nikde nebyl. Ptal jsem se: Kde je táta? Prý jel natankovat,“ vyprávěl pobaveně Macík junior.
Když už se otec se synem setkali, padli si do náručí a v objetí vydrželi dlouhou chvíli. „Viděl jsem ty uroněné kroupy,“ popsal okamžik týmový manažer Martin Pabiška. „Náš tým je dlouhodobě stabilní. Všichni lidé fungují až do poslední minuty závodu,“ ocenil.
Otec a syn Macíkové s vysněnou trofejí pro vítěze Dakaru
Naprostou spokojeností sršel i šampion. „Jel jsem si svoje. Byl jsem s autem úplně sžitý. Pocit vítězství byl vygradovaný velkou porcí práce,“ vyprávěl.
Nešetřil chválou ani své kolegy z kabiny navigátora Františka Tomáška a mechanika Davida Švandu. „Letos jsem jel jen jako závaží. Jediné, co jsem řešil, byl správný tlak v pneumatikách,“ pochvaloval si spolehlivost vozu Švanda.
Tak už teda teď! Martin Macík je šampion a podnikatel posedlý Dakarem |
Tomášek měl práci o něco těžší, letošní ročník si připravili organizátoři pro navigátory extrémně náročný, ať už nepřehledným terénem, kudy etapy vedly, nebo záludně situovanými kontrolními body.
„K vítězství se musí dát dohromady několik věcí. Rychlý pilot, dobré auto, skvělý tým, počasí… Letos pro nás bylo vše až divně jednoduché. Například jsme měnili jen šest pneumatik,“ vypočítával Tomášek.
Macík už má v hlavě další závody ve Španělsku, chystá se také na svou talk show Posedlí Dakarem, se kterou vyprodává sály po České republice. O překonání šesti titulů Karla Lopraise zatím nechce ani slyšet. „Jen obhájit bude strašně těžké. To, že jsme vyhráli, znamená, že jsme všichni museli něco obětovat. A musíme najít ambici do toho všeho jít znovu.“
Jak tedy ambice hledat? Nepřijde naopak útlum, protože sen je splněný a není kam se dál posunout?
Momentálně cítím jen euforii. Můj život i byznys budou s Dakarem stále pokračovat. Je to můj životní styl, který jsem nastavil už před několika lety. Baví mě a chci u toho být. Takže i když nebudu závodit, tak u Dakaru budu. Další věc je, že se chci starat vůbec o Dakar v České republice a o kamionovou kategorii v celém světě, protože kamiony stavíme. Takže je jenom otázka, z jakého úhlu se na to budu koukat, abych ty ambice našel. Bude umění je najít a pak si správně nastavit hlavu. Viděl jsem spoustu lidí, který na Dakaru závodili, ale pak už žádné ambice nenašli.
VÍTĚZNÁ KABINA. Zleva mechanik David Švanda, navigátor František Tomášek a pilot Martin Macík
Co jste si říkali s tátou v cíli?
Nic. Reálně nic. Po chvíli asi něco jako: Tak jsme to dokázali. Opravdu, takhle jednoduché to bylo. Tím, jak se extrémně dobře známe a víme, co to pro nás oba znamená, tak asi nebylo potřeba slov. I když je pravda, že mi občas říká, jak o mě ví všechno úplně nejlíp a že já o něm vůbec nic. Ale v takových momentech prostě víte, co ten druhý prožívá.
Jaký byl pocit vstoupit do poslední etapy s vědomím, že pokud se nic nepokazí, zvítězíte?
Krásnej. Já jsem si chtěl tu poslední etapu užít, ale furt se něco dělo. Guma, sakra! A další… Pak takový obtížný úsek… Kluci už byli trošku nervózní, tak jsem jim říkal, aby byli v klidu a užili si to. Poslední metry byly wrcéčkový, klasický rallye, na to je naše auto postavené, já na tom vyrostl a vím, že v tom umím jezdit rychle. Takže jsem si to užíval, stejně jako si užívám celý život. Myslím, že bychom se měli koukat na život v globálu a nenaštvat se kvůli každé prkotině.
Velkolepý český triumf. Macík ovládl Rallye Dakar, Loprais skončil druhý |
Do vedení jste se dostali po dvojité šesté etapě, bylo to v plánu?
Plán je vždycky být co nejrychlejší, ale určitě jsme neplánovali urvat takovou velkou časovou výhodu, to bychom si dost zahrávali. Ale když nám po Chronu 48 řekli, že jsme tak těžkou etapu vyhráli o víc než hodinu, tak přišly opravdu silné emoce. Kluci měli husí kůži, já měl ohromnou radost a viděl jsem to i na Česku, kolik zpráv nám dorazilo. Jak nás všichni sledovali, to bylo nádherné.
Celou druhou půlku závodu jste vedli, jak obtížné bylo ustát takový tlak?
Byl jsem na dvanácti Dakarech, je mi třicet čtyři, už to mám v hlavě srovnané. I když… to jsem si myslel vždycky. Ale v tomto momentu jsem přesně věděl, co mám dělat. Nemyslím to arogantně nebo namyšleně, ale já jsem zkrátka věřil autu, tomu co umíme, a když byly náznaky nějaké nepohody, říkal jsem: Kluci, vy mi věřte, já věřím vám.
K žádné ponorce tedy nedošlo?
Každý jsme namyšlený vocas, který si myslí, že je nejlepší v tom, co dělá. Víme to o sobě, a tak spolu jednáme. Každý máme něco na starosti. Kluci vědí, že jsem šéf, ale já jim to nedávám nijak najevo. Chci, aby byli samostatní, aby řešili svoje věci. Když jim řeknu, aby něco udělali, tak se jim do toho samozřejmě nechce, ale to je vzájemné. Takže se vždycky dohodneme. Všichni jsme museli něco zkousnout, situace typu: Ano, má pravdu, udělám to.
Nebude teď pro vás všednodenní život trochu nudný?
Ne, vůbec! Já jsem se těšil, až se vrátím zpět k rodině a do reality. To, co dělám, mě extrémně baví, každý den ráno se těším do práce. Nejsem ten typ, který by nadával na svůj život. Po tom všem vyčerpání je to krásný návrat, a ještě k tomu s vítězstvím, to se nedá popsat.
