Teď leží doma v Liberci angínou a horečkou. Náročný dálkový závod si vybral svoji daň. „Letos jsem poznal Dakar z druhé strany a musím potvrdit, že je to mnohem těžší práce než samotné závodění. Nezdá se to, ale právě lidé v zákulisí vyhrávají závody,“ říká zkušený dakarský veterán Pabiška.
V čem je práce týmového mechanika nejtěžší?
Neustále se na něčem dělá, něco se opravuje, každou chvíli hrozí průšvih. Nejhroznější je ale nedostatek spánku. Pracovali jsme do tří do čtyř ráno a v Saúdské Arábii byla tou dobou tak intenzivní zima, že jsme si někdy připadali jako Eskymáci. Člověk jede naplno, pak následují jen tři čtyři hodiny spánku a zase do práce. V sedm ráno už jsme zase vstávali a jeli jsme Martinu Macíkovi v zádech pro případ, že by bylo na autě něco potřeba.
Pabiška přesedl do auta. Teď ho s Prokopem čeká pouštní peklo Kataru |
Jak jste se ke spolupráci s nejlepším českým kamioňákem na Dakaru dostal?
Absolvoval jsem s nimi celou přípravu, dokonce jsem jim pomáhal stavět kamion, protože s tím mám z minulosti nějaké zkušenosti. Nakonec mi nabídli, jestli bych jim nechtěl pomoct i na Dakaru a já jsem kývl. Nechtěl jsem zůstat doma jako vloni. Byl jsem zvědavý i na novou zemi, ve které se letos jelo poprvé, a chtěl jsem všechno okouknout. Myslím, že se všechno povedlo, jak mělo.
Přece jen jste ale závodník. Nesvrběly vás ruce? Nechtěl jste nasednout na motorku?
To víte, že jo. Když jsme na checkpointech čekali na příjezd kamionů, potkávali jsme celou kolonu motorkářů. Prohodil jsem s nimi pár slov, bylo to hrozně příjemné. Viděl jsem, že změna destinace rallye pomáhá k lepšímu výkonu na motorce, protože tam není takové teplo jako v Americe. V týmu jsme navíc měli motocyklistu Jana Brabce, takže mě ruce svrběly často, ale musel jsem hezky do montérek a pod kamion.
Jak jste hodnotil závodní podmínky v Saúdské Arábii?
Je to pro Dakar nová země. Všichni závodníci musí nejdřív zjistit, jaký je tam písek, jak se obléct a podobně. Co se týče terénů, bylo to tam naprosto úžasné. Jak jsem ale říkal: problém byla ta hrozná zima. Když zafoukalo od moře, bylo to jako by vás ovanula ledová klimatizace.
Na Dakaru jste byl i svědkem tragédií. Letos zahynul portugalský motocyklista Paulo Goncalves a v závěru i jezdec z Nizozemska. Jak jste to nesl?
Dá se říct, že jsem to obrečel. Goncalvese jsem dobře znal, byl to špičkový a zkušený jezdec. Já jsem na Dakaru začínal v roce 2007, on o rok dřív. Nosil jsem za něj na ruce černou stužku a trpěl jsem. Je to daň za to, že se jelo na nových tratích, i když chyby jsou pořád stejné. Když přepálíte rychlost, může to dopadnout špatně.
Chcete se na Dakar ještě vrátit jako závodník?
Až se dám dohromady po nemoci, začnu se připravovat na českou sezonu. Celý rok budu jezdit cross country, kde si dlouhodobě udržuju výkonnost. Jasně, na Dakar bych zase chtěl, ale vždycky je to nakonec o penězích. Musím to vidět střízlivě. Když se mi tam nepodaří vrátit jako závodníkovi, už bych Dakar asi nadobro opustil. Práce mechanika mě baví, ale přece jen mě nenaplňuje tolik jako vlastní závodění.
