Že porovnává neporovnatelné? Ne tak úplně. Na Dakaru byl letos poosmé, sedmkrát jako motorkář, jednou si však střihnul roli navigátora v kamionu, i proto se může pustit do následujícího hodnocení.
"Nechci urazit žádného kamioňáka, ale motorky to mají na Dakaru nejtěžší. V kamionech je prvních pět profesionálů, kteří jezdí opravdu kvalitně. U ostatních je to už hobíčkaření, aniž bych tím chtěl někoho naštvat," vypráví Pabiška.
A dodává: "Zatímco v motorkách je hned 15 plně profesionálních Jihoameričanů, k tomu další z Evropy. Dakar si může dovolit skoro každý, není to jako u kamionů, kde zaplatíte 10 milionů korun jen za účast. Tam se vše třídí financemi, mezi motorkáři takové skoky nejsou."
Je pravda, že v mezinárodním vnímání jsou kamiony na Dakaru spíše na okraji, naopak v Česku jsou díky slavnému spojení Tatry a Karla Lopraise nejsledovanější.
Své o tom ví i Pabiška, jenž před letošním ročníkem udělal jednu zásadní změnu. Odešel ze zaběhnutého týmu, v němž hrály prim právě kamiony, a založil si společně se Slovákem Svitkem (ten skončil 9.) vlastní.
Na Dakaru přečkal útrapy v podobě dlouhých 600kilometrových erzet i mžitky před očima, které na něj přišly ve čtyřtisícové výšce, a nakonec si zajel své maximum.
"Jsem nadmíru spokojen," říkal ve středu po návratu z Jižní Ameriky.Právě ve vysokých nadmořských výškách trpěl, v bivaku - jejž popisuje jako trestanecký tábor - nespal, přitom do sebe ládoval prášky na spaní. "Prostě jsem to dodejchával. Na motorce jsem v té výšce viděl před očima hvězdičky, ale naštěstí jsem měl náskok ze začátku, takže mě konkurence nepřežvejkla."
Naopak dlouhé etapy, ve kterých dakarští účastníci odpadali po desítkách, zvládl s noblesou. A jestliže v nich mnozí prožívali muka, byli vysíleni horkem a dehydratací, on si lebedil a posouval se vpřed. "Když jsem uvařenej, tak mi to dělá dobře. Umím tím proplouvat," říká 38letý jezdec.
Je rozhodnutý být za rok na Dakaru zase.
