Tomáš Ouředníček se sice narodil v Brně, ale dnes se považuje za velkomeziříčského patriota. Vybudoval tu úspěšnou firmu a nyní odtud vyráží na nejtěžší automobilový závod světa.
Ani letos nebude chybět spousta písku v etapě s názvem Fiambala. „Pořadatelé slibují, že bude nejtěžší, jaká kdy byla,“ říká.
Auto jste minulý týden odvezli na vleku do francouzského přístavu Le Havre na technickou přejímku, odtud už putuje na lodi do Argentiny. Jak se jelo?
Špatně. Povětrnostní podmínky byly pekelné, cesta nekonečná, strašně foukalo, k tomu se přidal déšť. Čekali jsme – vzhledem k politické situaci po pařížských atentátech – náročné kontroly na hranicích, ale naštěstí jsme měli průjezd volný. Když policisté a vojáci viděli, že jsme závodníci, jen mávli a mohli jsme pokračovat dál.
A samotné přejímky a administrativa v přístavu?
To bylo trochu náročnější. Na technické jsme museli malinko čekat. Ale vše bylo v pořádku. Komisaři zaplombovali motor, zkontrolovali všechny bezpečnostní prvky, náš tým Buggyra prošel na jedničku.
Jak to vypadalo v přístavu?
Bylo tam několik set aut srovnaných v řadě. Všechna mířila na Dakar, čekala na nalodění.
Vy nejste na Dakaru nováček. V roce 2009 jste jel jako spolujezdec na voze mitsubishi, tehdy vaše posádka obsadila obdivované sedmé místo.
Můj tehdejší první Dakar byl Argentina a Chille. Letos to bude Argentina, Bolívie a pak zase Argentina. Některé části tratě budou podobné. Částečně vím, co nás čeká. Je jasné, že tam bude letos o něco méně písku, než bývalo v Chille, což nám vyhovuje, protože nejsme vyloženě pískoví specialisté. Na to se těšíme, pojede se spíš rychleji. Pískové etapy budou tři, jedna z nich opravdu pekelná, naše oblíbená Fiambala. Je tam úplně jemný bílý písek, v němž „přežít“ bude náročné. Pořadatelé už teď slibují, že letošní Fiambala bude nejtěžší, jaká kdy byla. Že to bude 200 kilometrů volné navigace přes obrovské pískové duny a vyschlá řečiště. Máme se na co těšit! Nicméně začátek je velmi rallyový ve skalnatém terénu.
Fiambala bude největší extrém?
Ne. Na co se můžeme těšit, to je Bolívie. Závod se pojede ve výšce až 3 500 metrů nad mořem. Dokonce pořadatelé slibují, že se dostaneme až na 4 600 metrů nadmořské výšky během měřeného úseku, což ještě nikdy nebylo. Asi to bude velmi náročné na fyzičku.
Kdy odlétáte do Argentiny?
Odlétám 29. prosince. Doma na mě budou čekat žena a dvě děti. Verunka chodí do třetí třídy, Matěj do školky, je mu pět. Budou moc fandit. Nejraději by jeli se mnou, ale technicky to není proveditelné. Budou aspoň koukat na televizi.
Manželka o vás nemá strach? Každý rok se na Dakaru umírá.
Už si u mě zvykla na nebezpečí. Ale jízda po dálnici D1 je možná nebezpečnější než jízda na Dakaru. Při závodě nebezpečí očekáváte. Zatímco na dálnici, když vás smete kamion, neuděláte vůbec nic. Ano, je to nebezpečný podnik, ale s trochou štěstí se to dá přežít.
Byl to váš sen odjakživa, dostat se na Dakar jako jezdec?
Ano. Vždycky jsem to sledoval. Hlavně v éře Karla Lopraise a spol. Úspěšní kamionoví piloti se vryli do každého z nás. A můj soused Ivo Kaštan je devítinásobný dakarský účastník. Přičichl jsem k jeho vyprávění. Po roce 2008 jsem viděl dakarskou sérii v Maďarsku a Rumunsku. Učarovalo mi to tak, že jsem se rozhodl závodit.
Na několik týdnů opustíte nazvučovací náčiní ve své firmě a odjedete na opačnou stranu zeměkoule. V referencích máte, že vaše firma zajišťovala i nazvučení návštěvy amerického prezidenta Baracka Obamy v Praze.
Je to tak. Mám fakt štěstí, že moje práce je mi i koníčkem. A přidal jsem si závodění – něco, k čemu se chci teď víc postavit čelem. A to mi umožňuje tým Buggyra.
Kdo bude váš největší soupeř?
Co se týče automobilů, tak je jasné – a to nehážu flintu do žita – že nemáme šance, abychom se při našem vybavení dostali do prvních desítek. Jsme realisté. Chceme sbírat zkušenosti, abychom se během tří až pěti let mohli podívat do první desítky. Teď musíme najet co nejvíc kilometrů a pečlivou přípravou se pomalu dostávat výš. Nicméně, kdybychom se mohli udržet okolo první třicítky, bylo by to fajn. Nechci nic předjímat. Může se stát, že skončíme v úvodní etapě. I tohle je Dakar.
Takže Buggyra, která už je etablovaným truckovým týmem, cílevědomě míří k tomu, prosadit se i do kategorie automobilů.
Ano, je to přesně tak. Právě do kategorie automobilů, která je nesmírně prestižní a je v ní největší konkurence. A pak se rozhodneme, zda se v příštích letech budeme účastnit mistrovství světa a dalších podniků tak, abychom mohli postupně zvyšovat úroveň na Dakaru. A začít při troše štěstí konkurovat továrním týmům.
