Valentinu Rossimu před lety poskytl azyl, když v Brně potřeboval potají dojednat přestup do Yamahy. "Tehdy jsem se jen modlil, aby nás někdo nenačapal," vzpomíná. K bohu se obracel i před necelým rokem, tehdy však zdrcený, když mu před očima zemřel Marco Simoncelli, jeho přítel. Claudio Costa je 71letý muž, jehož rukama prošli téměř všichni jezdci v mistrovství světa. On je léčí. V mobilní klinice, se kterou jezdí na všechny závody a která zvenku tak trochu připomíná komediantskou maringotku.
Kdy jste s tou prací začal?
Už jako kluk. Léčení bylo ve mně, mám pocit, že jsem se s tím narodil. Můj otec byl také lékař, navíc jeden z tvůrců okruhu v Imole, a já tam jako kluk trávil čas při závodech. Už v šestnácti jsem poprvé zachránil život. V roce 1972 jsem pak jako vystudovaný lékař začal pracovat na okruhu Imola.
Tehdy ale ještě ne v této maringotce, že
To ne. Ten nápad se zrodil později díky otci jednoho mého kamaráda. Díky tomu, že jsme měli speciální vybavení, byli jsme pořád stejný tým, na každém okruhu jsme mohli poskytovat lepší péči.
Kolik v klinice pracuje lidí?
Pomáhá mi 16 lidí, je to takový malý špitál. Někdy je lidíméně, třeba 12 či 14, což záleží, na jakém okruhu zrovna jsme. Celkem máme pět klinik, chcete-li maringotek, jak jim říkáte. Ty putují nezávisle na sobě po závodech, aby se to logisticky dalo zvládnout. Navíc působíme i v MS superbiků.
Jak máte rozdělené role?
Jsem takový primář. Dohlížím na chod, o méně závažná zranění se stará můj tým. Dělají různé masáže, kontrolují hojení ran z předchozích závodů. Já je kontroluji a mám na starost vážné případy a situace, kdy musíme rozhodnout, jestli jezdce pustíme do závodu.
Jaká jsou nejčastější zranění?
Kotník a ruce. To jsou nejcitlivější místa. Pak kůstky v zápěstí a velmi náchylné jsou klíční kosti. Dál je tu velký problém, a tím je hlava. Po pádu jsou jezdci často v bezvědomí, později se jim sice zdá, že jim nic není, ale v rychlosti se jim dělají mžitky před očima, což je nebezpečné. Proto obvykle zakazuji start na dva závody. Často se se mnou hádají, nechtějí vynechat závody, připadají si jako Rocky, který taky necítil bolest. Třeba Stoner chtěl v Indianapolis i po těžkém pádu jet, tak jel. Po týdnu se zranění zhoršilo a musí na operaci. Riskoval, což pro tělo nebylo dobré. Ovšem zranění se za 40 let změnila.
A to hodně.
Okruhy jsou bezpečnější, už to nejsou přírodní tratě, ke kterým smrt tak nějak – bohužel – patřila. Dnes je největším problémem, když jeden jezdec spadne pod druhého. Zlepšil se i servis, po nehodě jsou hned u jezdce záchranáři.
Jste s jezdci kamarád?
Jsem. S některými velmi, jiní mě nemusí, ale nemohu říct kteří.
Mezi ty dobré patří Valentino Rossi, který vás zmiňuje i ve své autobiografii.
To kvůli příhodě, která se zrodila tady v Brně před devíti lety. Potřeboval potají dojednat přestup z Hondy k Yamaze a jako nejbezpečnější místo se jevila moje klinika, která je bokem od paddocku. Půjčil jsem mu klíče a pak se venku modlil, když jsem viděl, jak do kliniky míří hlídač. Naštěstí se schovali pod stůl a přestup dojednali. Já o všem mlčel, bral jsem to jako lékařské tajemství.
Jaký byl váš nejhorší den v práci?
Asi znáte odpověď.
Řekl bych 23. října 2011.
Tehdy jsem viděl umřít Marka Simoncelliho. On byl pro mě jako syn, byl mezi námi jiný vztah než mezi lékařem a jezdcem, protože jsem ho poznal jako mladého kluka. Byl jsem i u jeho prvního setkání s Rossim, jednou mohl být jako on. A pak přišel ten den. Umřel a já musel jít jeho otci, kterého taky dobře znám, říct, že je mrtvý. Tehdy jsem nepotřeboval slova: stačilo jen, že viděl mé oči. Oči plné slz.
