"Jsem na sebe pyšnej. A sám jsem překvapený, s jakou lehkostí jsem ten závod prošel. Vždyť tady byli mladí, co měli dokonalé zázemí, lidi, co jim utírali zadky, a stejně jsem je porazil," říkal do telefonu jen pár hodin po dojezdu do cíle.
Když v sobotu večer mluvil sMF DNES, po dvou týdnech dřiny konečně odpočíval na pohodlné hotelové posteli v Buenos Aires a za sebou měl dvě půlhodinové sprchy.
Josef MacháčekNarodil se 13. března 1957. Poprvé jel Dakar v roce 1999, celkem už sedmkrát, vždy na čtyřkolce, pětkrát vyhrál. |
Takže už jste čerstvě oholený?
To už jsem udělal v pátek, abych dneska vypadal dobře na fotkách. Ale jsem zničenej. Vstával jsem ve tři ráno, jel ve čtyřicetistupňovém vedru, pak pořád zastavoval kvůli focení. V kombinéze a jezdeckých botech to není nic příjemného. Teď si dám ještě jednu sprchu, protože hygiena šla během závodu stranou. Prach se vířil jako cement, vítr foukal tak, že nešel postavit ani stan, a my v bivacích chodili v brýlích.
Mluvíte o hygieně, jak vlastně na Dakaru vypadá?
Tak v roce 2000 se na záchod chodilo za bivak do pouště, mylo se z půllitrových lahví s vodou, co jste někde uškudlili. A pak jídlo. Zkuste si dát něco dobrého a muset u toho ležet na zemi, chuť vás přejde. Pak se to zlepšovalo, ve sprchách tekl aspoň čuříček vody a tady už to byl v bivaku skoro proud. K jídlu jste si mohli sednout za stůl jako v Intercontinentalu. Ale i tak je to cirkus.
V čem?
Dřív byl na jednoho jezdce jeden mechanik, teď jich je dvacet. Tři mechanici, dva novináři, vypouštěč předního kola, vypouštěč zadního, drbač zad. Dřív měl bivak půl hektaru, teď musí mít tři.
Alkohol nepijete, přesto: Nedal jste si aspoň skleničku šampaňského?
V žádném případě, pro mě Dakar končí, až odvezu techniku na loď. Ale jsem na sebe pyšnej, byl to můj poslední Dakar na čtyřkolce a já ho zakončil jako nejrychlejší jezdec. V prostředí, kde se jelo poprvé a nikdo ho neznal. A uspěl jsem i jako konstruktér, můj Diktátor (název čtyřkolky) vydržel bez obtíží.
Říkáte, že to byl poslední Dakar na čtyřkolce. Takže z vás bude český Peterhansel (muž, co vyhrál Dakar na motorce i v autě)? Chtěl bych se vrátit jako člen týmu KM Racing a připravit dvě čtyřkolky a dva kluky i jezdecky.
Tady bylo 300 motorkářů a jen třetina se dostala do cíle. Kvůli technice, kvůli zranění. A já bych se rád pokochal tím, že by dojeli.
Karel Loprais má šest dakarských triumfů, vy pět. Ani jeho byste nechtěl překonat?
Tak já v kamionu ještě vyhrát můžu, Karel ne (Loprais má dlouhodobé potíže se zády). Ale tenhle Dakar byl nebezpečnější než v Africe. Tam nezávodíte, jen překonáváte rychlostní zkoušky a chcete dojet. Tady jedete rychleji a rychleji. Když se vám něco stane, tak už nemáte šanci. Opravou ji ztratíte.
Říkám si, že jste asi jediný člověk na světě, který zkrotil diktátora.
(smích) Jsem na něj hrdej, vykonstruoval jsem ho dobře. Dalo mi to půl roku práce, stál mě 610 tisíc. A moji soupeři se stejně nepoučí. Ve formuli 1, když někdo vykoumá, že se má ta samolepka nalepit napříč, protože je to rychlejší, tak to za 14 dní mají všichni. Já vyhrál Dakar čtyřikrát a stejně mé zlepšováky nikdo neměl. Ale musím přiznat, že jsem se smiřoval se třetím místem.
Vážně? Vždyť jste vyhrál s náskokem dvě a půl hodiny.
Třeba Gonzales jel na začátku neuvěřitelně rychle, říkal jsem mu, že se v tomhle tempu nedá jet, a nakonec se děsně polámal. A pak domácí Argentinec. Čtyřkolku mu připravoval dvojnásobný vítěz z Francie, byl znalý prostředí a jel dobře. Tak jsem se ho vždycky držel a pak ho před cílem nechal odjet, aby si užil slávu. Proto jsem na něj třeba ztratil v etapě půl minuty. Ale měl jsem taky štěstí. Za celý život jsem tolikrát nepřevrátil čtyřkolku jako tady. Kolem tratě byly i půlmetrové kameny a já když vyletěl, trefil jsem se mezi ně.
Takže líbil se jihoamerický Dakar?
Mně ne! Pořadatelé v mnohém překvapili. Mělo se jet řečištěma, jenže přišla bouřka a tam byl metr vody. A mosty tady prostě nejsou, počká se šest sedm dní, až to opadne. Jenže teď za tou řekou bylo ještě 300 kilometrů rychlostní zkoušky, tak se to prostě muselo zrušit. To jim sebralo vítr z plachet.
Co vás naopak zaujalo?
Jsem zvědavý, kolik to bude stát. Jelo se 300 kilometrů a každé tři kilometry stál na jedné straně policajt nebo voják. Museli hlídat průjezd, protože Argentinci jsou šílenci. Viděl jsem osmdesátileté báby, které jsou rády, že se ráno postaví na nohy, skákaly u silnice metr vysoko. Jel jsem 340 kilometrů po dálnici a všude byly davy lidí. To nezažili Michael Jackson ani Beatles, co my. Ale jsou mezi nimi i pitomci, kteří vám z frajerství skočí na čtyřkolku, jednomu jsem musel dát dokonce ránu, abych se ho zbavil.
A jak dopadl?
Čistej knockout.
Vy jste pro návrat do Afriky. Proč?
Tam je to o navigaci. Tady jedete 400 kilometrů a jen párkrát se musíte soustředit, abyste se neztratil. Mně jednou došel benzin a věděl jsem, že u cesty bude někdo, kdo mi ho dá. V Africe by to nešlo.
Benzin jste tedy v pohodě sehnal?
Mně samozřejmě došel, kde nikdo nebyl. Asi pátý motorkář mi půjčil půl litru a já dojel pár kilometrů, kde stál chlapík s renaultem. Vytáhl tři litry, jámu dal prachy, za které si koupil dvě nádrže, a jede se dál. V Africe jsem občas propadal depresím, je to jen poušť a písek.
Vaše vítězství zaujalo i lidi v Česku, dostaly se k vám ohlasy?
Zasloužil jsem si to. O těch čtyřech výhrách nebylo vůbec slyšet a i pořadatelé už berou čtyřkolky samostatně. Psali mi sponzoři, dokonce i jedna holka, se kterou jsem před třiceti rokama randil. Říkala: Kdo by čekal, kam to dotáhneš.
A co jste odpověděl?
Každý jsme v něčem úspěšný, jen to u někoho není tak vidět.
