Krýzl zítra na Černé sjezdovce svatopetrského areálu uzavře rok, jež mu ukázal, jak nevyzpytatelná dokáže ve sportu být hranice mezi úspěchem a beznadějí. Zatímco v únoru slavil na mistrovství světa ve Val d'Isére osmé místo ve slalomu, o pět měsíců později po zranění páteře trnul, zda se vůbec k závodnímu lyžování vrátí.
Máte vše úspěšně za sebou nyní doháníte to, co jste po červnovém zranění ztratil. Těšíte se vůbec v této chvíli na závod ve Špindlerově Mlýně?
Určitě, jezdím tam už několik let a jezdím to rád. Hlavně proto, že se tam potkám s lidmi, se kterými jsem dříve závodil a se kterými se už dnes už tolik nepotkáváme. A závodit v Česku je pro mě dnes opravdu vzácné.
Nestýská se vám po nich? Přece jen Špindlerův Mlýn je vaším lyžařským domovem.
To souhlasí a když jsem byl v žácích, tak jsem jezdil většinou právě jen tady. Ale od juniorů už jsme se snažili jezdit co nejvíce do zahraničí, potřebovali jsme si zvyknout na jiné profily tratí, které v Čechách nejsou, a neustále závodit s vrstevníky v zahraničí.
Věříte, že se zde někdy pojede závod Světového poháru mužů?
Je velmi těžké se prosadit v konkurenci dalších hlavně alpských středisek. Ale u holek už se to podařilo a mohla by z toho být dobrá tradice.
Co by tomu pomohlo?
My závodníci tomu můžeme pomoci tím, že někdo z nás bude jezdit ve Světovém poháru hodně nahoře, jako mezi ženami Šárka Záhrobská. Domácí favorit totiž výrazně ovlivňuje sledovanost závodů a zájem sponzorů. Krásný příklad ukazuje Chorvatsko, bez Kosteličových by se tam nikdy Světový pohár nejel.
Vy jste se letos k tomu hodně přiblížil, únorové osmé místo ve slalomu na mistrovství světa, to už je přece špička.
Euforie ve Val d'Isére byla úžasná, pro mě to byl krásný a nečekaný zážitek. Ale s odstupem času si asi víc budu připomínat ten šok, který přišel v červnu, kdy jsem se zranil. Člověk najednou začne problémy vnímat jinak a lyžování už nebylo to hlavní.
Po pádu v německém Witternburgu při tréninku v hale jste si poranil páteř. Kdy jste začal věřit, že se můžete vrátit?
Asi až ve chvíli, kdy jsem si začal trochu víc na lyžích věřit. Vždyť tři měsíce po operaci jsem ani nepopoběhl. Všední věci se daly do pořádku, mohl jsem chodit, ale se sportem to nemělo nic společného. Pak jsem dostal od lékařů požehnání začít, ale v tu chvíli jsem se skoro všechno jako by znovu učil. Lehký výklus, brusle, vlastně vše.
Už o měsíc později jste ale začal lyžovat. S jakým pocitem jste se poprvé pustil z kopce dolů?
V polovině října, dva týdny před prvním závodem Světového poháru jsem to poprvé zkusil ve Švýcarsku. A překvapilo mě, že jsem se s lyžemi docela dobře sžil, cítil jsem se dobře.
Body ve Světovém poháru vám dvakrát unikly jen těsně...
Škoda hlavně Val d'Isére, kde jsem se v obřáku dostal do druhého kola, jel jsem dobře a mohlo to být někde kolem dvacátého místa. Bohužel jsem najel na malou hranu a vypadl. Ale měl jsem z toho dobrý pocit.
