Dvě hodiny nato u hotelu přesedne za volant dodávky, nabere syna Petra a veze jej do posilovny, kde už cvičí dcera.
Vosm večer v černé zástěře v maličké místnosti v hotelovém suterénu čistí skluznice od vosku a brousí jejich hrany. Na prstech má červené čáry, jak jimi zkouší jejich ostrost.
"Víte, jak poznáte servisáka? Nemá na prstech chlupy. Dorostou v létě," říká otec a trenér nejlepší české sjezdařky Šárky Záhrobské. Před půl jedenáctou jsou všechny páry lyží svázané. "Aspoň sem nemusím ráno," uleví si.
Druhý den před devátou ráno je už opět na sjezdovce. V plánu má ještě odpolední trénink. A taky musí připravit závodní lyže pro slalom.
Je téměř renesančním mužem. Trenérem dcery i syna, řidičem, servismanem, vyjednavačem sponzorských smluv, ochráncem úspěšné závodnice. "Před slalomem vás k ní nepustím," říkává novinářům.
Při cestě na lyžařský vrchol, lemované dřinou, si prosadil individuální přípravu. "Mám zásadu, o kterou jsem bojoval. Na vrcholu je závodník, pro kterého všechno děláme.
Pak je trenér, který pracuje pro závodníka. A pak funkcionáři, kteří dělají pro ně. Tady to funguje docela slušně," říká v Aare.
Do týmu okolo dcery by chtěl ještě získat servismana. Teď je jím on sám. Absolvoval třítýdenní kurz, okukoval práci servismanů špičkových lyžařů Millera či Cuche. "Když servisman dělá třeba i pro všechny Němky a Šárku, nemá takový zájem. Fik, fik a hotovo," říká. "Je to o srdci. Nemůžu lyže pro Šárku odfláknout."
V lyžárně bývá i od pěti ráno. Zároveň mu nasazení ubírá sil. "Ztrácím čas, který bych mohl věnovat úplně jiné práci. Vyčerpává mě to duševně i jinak. Jste pak nevyspalý, nervózní. Někdy je to znát," přiznává.
