Předvedl jste dvakrát trojné salto se čtyřmi vruty, ale na rozdíl od olympiády také s perfektním dopadem.
Všechno bylo, jak má být. Skvělý závod. Skákalo se za umělého osvětlení, Davosu se naštěstí vyhnula vichřice, co řádila všude okolo.
Koleno už nebolí?
Ale bolí, pořád ho tejpuju. Vím, že bude bolet, ale skákání mu neuškodí. K vyléčení potřebuju tři čtyři týdny absolutního klidu. A ty jsem neměl.
Letos jste si poprvé užil stupně vítězů. Povzbudilo vás to do budoucna? Ve 33 stále nechcete končit, že?
To víte, že mě to povzbudilo. Ale už dvakrát mi utekla "pódia" těsně. Já vím, jak to v našem sportu chodí. Jestli budu první, nebo dvacátý, na tom se pro mě moc nemění. Záleží mi na pocitu. Ale je příjemné vědět, že se to podařilo i výsledkově.
Zase jste si zvýšil motivaci?
Já s ní problém neměl nikdy. Motivace pro mě nebyla otázkou. Spíš šlo o tu bolest. Ale já nechci odejít jen proto, že mě bolí koleno. Uvidíme, jak se teď vyléčí a jak budu moci začít skákat pořádně dál.
Jak jste se odměnil, slavil jste na afterparty?
Hned po závodě jsme sedli do auta a v šest ráno byli doma v Praze. Když jsem pak viděl ty kalamity, co postihly německé dálnice, byl jsem rád. Dostal jsem pusu a pak mě probudily děti. To byla nejlepší odměna.
