O dva roky později, 23. února 1985, předvedl něco, co mnohé televizní kanály po celém světě zařadily opakovaně do vysílání: nejkrkolomnější pád, celou sérii salt ve vzduchu, jež zázračně skončily bez jediné zlomeniny.
Vrátil se tenkrát bez medaile z mistrovství světa v Seefeldu, bál se přijet domů, a tak byl celý nažhavený, vyhecovaný, připraven znovu zlomit světový rekord. "Najížděli jsme rychlostí 115 kilometrů, dnes se jezdí stovkou a skáče se o čtyřicet metrů dál," srovnává dvě epochy. Skákalo se ještě s lyžemi rovnoběžně položenými na vzduch, nebyl dosud vynalezen V-styl, umožňující víc prostoru pro skokanovo tělo na vzduchovém polštáři.
Po překotném, velmi brzkém odrazu vyletěl vzhůru, nabalil se do odrazu. Víc dopředu, víc do výšky. "Když jsem vylétl asi dvanáct metrů vysoko, vítr mi přihrál lyže na tělo a nosná plocha najednou nikde. Nad bubnem, v největší výšce, jsem měl pocit, že lyže vůbec nemám." Udělal ve vzduchu první salto, dopadl na záda, opět byl vymrštěn a předvedl další dvě salta.
Lyže a tělo v neovladatelném víru.
"Kdybych letěl, asi by to byl první skok přes dvě stě metrů, ale dopadl bych do roviny, nedalo by se to ustát a skončil bych asi hůř." Odvezli jej na saních, ale před ošetřovnou z nich vyskočil, v obličeji měl četné krvavé rány.
"Od palců až k vlasům mě bolelo všechno, když mě vezli do nemocnice, cítil jsem každý kamínek. A hlavou mi prolétlo: za tři neděle je mistrovství světa v letech!" K pádu došlo v pátek, v úterý už skákal na sedmdesátce a ve středu se odlétalo do Lahti. Dupnul si, vzali ho s sebou. Americký trenér si tam na něj sáhl: "Ty jsi živ?" Viděl Plocův pád v televizi, přerušili přenos z NBA a dávali Plocova salta jako prvořadou senzaci.
V Planici, na mistrovství světa, měl, jak říká, stažený zadek. Pokazil v tréninku, co se dalo. Neprosadil se do družstva. "Já chci být z nominace vyškrtnut, nikdo jiný než Pavel medaili neudělá," řekl tehdy Láďa Podzimek.
"To mi dodalo sebedůvěru. Odměnil jsem se mu bronzovou medailí."
