Nejdřív Petr Novák obhájil na La Sgambedě druhé místo ve skejtovém závodě FIS Marathon Cupu, o dva dny později si cvičně střihl také zdejší premiéru Swix Ski Classics, jakoby chtěl desátým místem všem včetně sebe dokázat, že na soupaži se karlovarský laufař neztratí ani mezi specialisty.
Ne nadarmo se totiž olympionik ze Soči při počítání letošních cílů nechal slyšet, že prvním z nich v průběžné jízdě sezonou bude právě Jizerská padesátka, tuzemská výspa klasiků.
„Je to domácí závod, českým národem je určitě nejsledovanější,“ vysvětluje důvody.
Stanislav Řezáč by rád dojel do šestého místa, na co se cítíte vy?
Rád bych obhájil velké pódium, které jsem tady zajel před dvěma lety. To znamená šesté místo. Do deseti budu spokojený, to říkám vždycky a platí to i tady. Samozřejmě budu bojovat o co nejvyšší umístění, takových lidí tam ale bude víc, uvidí se až podle závodu, jak se bude vyvíjet. Chtěl bych bojovat o pódium, co nejdéle to půjde. Pokud to nevyjde, nedá se nic dělat, udělám pro to ale všechno.
Dlouho jste nezávodil, mezi La Sgambedou a Jizerskou 50 je dost velká pauza, troufnete si odhadnout formu?
Chtěl jsem teď jet kontrolní závody FIS v Německu, ale bohužel, zrušily se. Takže abych pravdu přiznal, teď vůbec nevím. Trénuju sám, člověk těžko pozná, jak na tom skutečně je. Až do Livigna jsem se cítil výborně, nevím ale, jestli to samé můžu říct i teď. Na druhou stranu, to ještě nemusí vůbec nic znamenat. Člověk pak může klidně zajet ještě líp, než když se cítí dobře.
Narážíte na problémy se zdravím, které jste měl po návratu z Livigna?
Už je to pryč, naštěstí. Ani jsme vlastně nepřišel o žádný trénink. Byly Vánoce a sníh nikde, tak jsem si je prožil pěkně doma v klidu a s tréninkem začal až po svátcích, akorát napadl sníh.
„Vespod voda, navrch sníh... to bude opravdu asi nejlepší sáhnout po hladkých lyžích.“ Petr Novák |
Teď si delší pauzu vynahradíte, po Jizerské padesátce vás čeká v v rakouském Obertilliachu obhajoba loňského vítězství v Dolomiten laufu a pak už je italská Marcialonga, kterou jste loni kvůli olympiádě vynechával.
Do Obertilliachu přejíždím už v pondělí, kvůli nadmořské výšce je lepší se tady aklimatizovat. Nejsou tam letos až tak dobré sněhové podmínky, loni tam byly dva metry a my jsme neměli nic, letos jsme si to nějak prohodili (usměje se). Závodit se ale prý bude. Marcialonga bude letos asi taky dost bojovat se sněhem. Uvažuje se o tom, že se zkrátí na padesát kilometrů. Závodit se ale bude a já musím být připravený.
Jak dlouho jste v Bedřichově?
Přijeli jsme ve čtvrtek večer, byli jsme se ale podívat jen na Jirku Ročárka a zafandit mu. Vyhrál, takže super. Ale na tratě jsme se podívat nebyli.
To vás tak uklidnilo, že letos problémy se sněhem nebudou?
Sníh tady sice je, ale vzhledem k tomu, co se tady má s počasím dít v sobotu, tak nikdo pořádně neví, co se dá očekávat. Namazat na to bude strašně komplikované.
A co nemazat a jet na hladkých lyžích?
Soupaž, to je další varianta. Rozhodneme se ale až ráno v den závodu.
Teplo, déšť... typické počasí na běžky. Už jste v tom někdy závodil?
Mockrát. A kdyby se opravdu jelo v dešti, tak by mi to vůbec nevadilo, celkem mi to i vyhovuje. Do neděle se má ale počasí znovu změnit, ochladí se a možná i něco nasněží. Právě kvůli tomu bude mazání nevyzpytatelné. Vespod voda, navrch sníh... to bude opravdu asi nejlepší sáhnout po hladkých lyžích.
Zvlášť, když jste se na nich minule na La Sgambedě tak vytáhl. Druhý ve skejtu, o dva dny později desátý mezi klasiky. To by asi nevadilo, zopakovat si tenhle výkon na skejtových lyžích.
Proč ne? Ale raději bych si zopakoval Jizerskou padesátku před dvěma lety. To bylo minus deset, azuro a prašan (smích). Že bych si letos konečně zajel taky stříďák. Samozřejmě jsem ale už teď smířený s tím, že můžu v neděli jet i soupaž.
Plynou z toho i nějaké výhody?
Budou se zřejmě trochu bořit hole a já patřím ve startovním poli mezi elitou k těm menším a lehčím závodníkům. To by mohla být malinko moje výhoda, těžko ale teď před závodem o něčem takovém mluvit.
Na trati jste se měl potkat se svým sousedem z Božího Daru, Lukáš Bauer ale musel vzhledem ke zdravotním potížím posledních dní svůj letošní start odpískat. Bavili jste se o tom?
Trénovali jsme spolu naposledy zhruba před týdnem, tedy v době, kdy začínal být nachlazený. Potkali jsme se na tratích v Německu, pojezdili spolu a popovídali, od té doby jsme se ale neviděli a po dvou dnech jsem se doslechl, že laboruje se zdravím. Do poslední chvíle jsem ale věřil, že nastoupí. Asi to bylo vážnější, než jsem si původně myslel. Mrzí mě to.
A ovlivní to nějak závod?
Samozřejmě. Lukáš dokáže pole v prvním kopci roztrhat (s touhle taktikou uspěl Lukáš Bauer před dvěma lety, kdy ve své premiéře na Jizerské padesátce dojel jako druhý). Podle podmínek, které na neděli hlásí to vypadá, že pojede pohromadě celkem velká skupina. Být to tak ale nemusí, Aukland dokáže do kopce taky pořádně zabrat.
To Anders Aukland ostatně ukázal už minule na La Sgambedě, kde svým únikem všechny tak zaskočil. Vzpomněl jste si na to?
Ani ne. Spíš jsme chtěl říct, že závodit ve větším poli je nevyzpytatelné. Pokud člověk nejede ve dvacetičlenné skupině, má větší klid, nemusí pořád koukat na hole a být nervozní, jestli mu někdo někde neujede. Lepší je, když se pole roztrhá na menší skupinky, jak to Lukáš udělal před dvěma lety. Letos bych byl ale samozřejmě rád v té první skupině (smích).
Jako Stanislav Řezáč, další z českých favoritů a trojnásobný vítěz závodu. Probíral jste s vaším někdejším týmovým parťákem možnou spolupráci na trati?
Řekneme si spolu když tak něco až při závodě, takhle dopředu to nemá moc smysl. Pokud budeme spolu ve skupině, samozřejmě si pomůžeme, vyjdeme si vstříc. To vždycky pomůže a je skvělé, pokud je taková možnost. Se Standou jsme ale typově hodně rozdílní, navíc svým profilem je trať nahoru dolů a do kopce musí každý za své, tam si moc nepomůžete. Musíte to vydržet nebo ne.
Pokud první kopec vydržíte, trať se na chvilku narovnává.
Když se tady jede ve dvou, je to obrovská pomoc. Předloni jsme se tam snažili spolu taky ujet ze druhé skupiny, jeli jsme v šesti, sedmi lidech a chvilku se nám to i dařilo, měli jsme třicet čtyřicet metrů náskok, ale pak nás stejně dojeli.
