V neděli tady startuje Dolomitenlauf, další ze závodů FIS Marathon Cupu. A odtud rovnou do Val di Fiemme, připravovat se na slavnou Marcialongu. "Je ještě o trochu víc než Jizerka," říká šestý muž v cíli letošní Jizerské padesátky. Hned za Stanislavem Řezáčem.
Nebylo to v sezoně poprvé, kdy vám ve finiši ujel loňský týmový kolega. Vzpomněl jste si na prosincovou La Sgambedu?
No jo, zase za Standou (smích). V Livignu to ale bylo jiné, hlavní závod se jel až v neděli, tohle byla jen příprava. Samozřejmě pak může dojít k tomu, že člověk něco podcení. Kdyby to byl takhle velký závod jako je Jizerská padesátka, tak nedopustí, aby mu poodjel o třicet metrů, jako se to povedlo mně.
Na Jizerské padesátce vám taky poodjel.
Byl to spravedlivý boj, až do konce. Každý jel, na co má. A Standa ujel a pohlídal si to. V cíli to vypadalo, že to je jen o pár metrů, ale jeho vítězství nade mnou bylo jasné.
Bavili jste se pak o tom?
Samozřejmě. A nejen o tom. Vlastně musím říct, že jsme tady spolupracovali asi nejvíc ze všech závodů, a to jsme spolu jezdili v jednom týmu (smích). Pomáhali jsme si navzájem, oba jsme měli největší zájem je dojet a taky jsme spolu dvakrát ostatním ze skupiny cukli.
Řezáč změnil tým znovu, tentokrát pár hodin před závodem.
Nekoukám na to, kdo z jakého týmu je. Pořád je to kamarád a jeli jsme spolu o co nejlepší výsledek. Někde to táhl on, někde já. A nakonec jsme byli spokojeni oba.
Ještě víc byl spokojený Lukáš Bauer.
Bylo to přesně, jak jsem říkal. Jeho největší šance byla hned na začátku, do prvního kopce. Pro klasiky lyžaře byly podmínky úplně ideální, s laufařinou to nemělo nic společného. Vzít za to a jet. Lukáš to tak udělal, roztrhal to, nadrobil startovní pole a žádná skupina ho nemohla sjíždět, jen jednotlivci. Udělal to nejlíp, jak mohl. Druhé místo je pro něj obrovský úspěch, ale to mi nepřísluší hodnotit. Lukáš je výborný lyžař, z Tour de Ski se vzmátořil skvěle a ukázal, že do kopců je pořád jeden z nejlepších na světě. Anders Aukland ale taky není špatný, pohlídal si to a postupem času hrály všechny karty pro něj.
Po šestém místě na Jizerské padesátce to můžete s klidem o sobě prohlásit také. To se hodí, až se budou po sezoně znovu shánět sponzoři a týmy budou koukat po posilách, že?
Jasně, kdybych se koukl do výsledků, z laufařů mě předjeli čtyři lidé a Jizerka má kredit obrovský, podobně jako Marcialonga nebo Birkebeiner, o Vasáku ani nemluvím, to je jedinečný závod. Velkou váhu to má, co bude, to ale uvidíme až po sezoně. Soustředím se na FIS Marathon Cup a to je pro špičkové týmy kontraproduktivní, ty se soustředí na sérii Ski Classics.
Tady už moc šancí nemáte, zbývá jediný závod - Marcialonga, která se jede za týden.
I tam chci samozřejmě zajet dobrý výsledek. Pokusím se o desítku, i když to teď považuju jako utopii. Když jsem to jel ale poprvé, byl jsem tady čtrnáctý, což zas není tak daleko. Je ještě o trochu víc než Jizerka, pokud bych i tady udělal výsledek, měl bych už něco v ruce.
Říkáte, že forma u vás graduje až ve druhé polovině sezony, takže se nemáte čeho bát.
Forma není všechno, ve hře je spousta faktorů: lyže, počasí, jak se namaže... laufy jsou tak specifické, že člověk může mít formu a stejně ji neprodá. Proto jezdím na závody dřív, abychom měli čas na přípravu. Jsme rodinný tým, pomáhají mi hlavně rodiče a při testování ještě kamarád Láďa Knápek. V tak malém týmu je práce strašně moc a hodně si toho musím odpracovat i sám. Většinou před závodem ještě do jedenácti hodin testuju lyže a motám se kolem dalších věcí, o kterých jiní závodníci třeba ani neví. Sice to bere hodně energie, u mě to ale k lyžování patří.
