Myslíte, že takhle se na vás dívají i šéfové českého lyžování?
Ano. Myslím, že tento obraz přetrvává. Ale kdoví. Možná je lepší mít pověst talentovaného flinka než netalentovaného dříče. Těžko říct. Ani jedno však není v mém případě pravda. Třeba titul juniorského mistra světa nezískáte jen a jen talentem.
Jak hodnotíte uplynulou sezonu?
Je to asi poprvé, kdy jsem ráda, že sezona skončila. Úvod byl přitom oproti jiným letům hodně dobrý. V prvním závodu Světového poháru jsem byla šestnáctá. To naznačovalo dobrý odrazový můstek do sezony. Na přelomu roku se bohužel stala nějaká chyba. Dostala jsem se do velké únavy a následovala nemoc, po které jsem se už nedostala do optimální formy. Asi jsem něco trochu uspěchala.
Vedení lyžařského svazu vás právě na přelomu roku nařklo, že jste se úmyslně vyhnula závodům Světového poháru v USA a že jste snad nemoc nasimulovala. Jak se na to díváte s odstupem?
Bylo kolem toho strašně moc zčeřené vody, až mě to překvapilo. Byla jsem velice unavená a cítila jsem, že na závody Světového poháru nemám. Bohužel jsem potom také onemocněla. Byla bych ráda, kdyby si z toho vzali ostatní ponaučení, že není nutné ulehnout do postele, aby měl člověk právo na trochu volna. Někdo si ale pořád myslí, že sportovec je zvláštní živel, který se snaží vyhýbat tomu, co ho živí.
Na domácím poli vám začala dýchat na záda jablonecká Kamila Rajdlová. Jak to snášíte?
Myslím, že nemá cenu se porovnávat v rámci České republiky. Až budeme první a druhá, potom to bude mít nějaký smysl.
Mívala jste pověst dívky silně fixované na rodinu. Ještě vám dělá potíže se od ní na delší čas odloučit?
To je minulost. Kdo to sám nezažil, ten nepochopí. Zkrátka jsem nebyla schopná odjet na déle než na pět sedm dnů. Teď je to díkybohu jiné. Cestuji téměř jako každý jiný. Ale stále si potřebuji věci zařídit trochu podle sebe a být mezi lidmi, kteří jsou mi blízcí. Život profesionálního lyžaře je těžký. Odjedete na začátku zimy, vrátíte se ke konci. Jste tam sice s lidmi, s nimiž vás pojí společné zájmy..., ale zároveň jste tam docela sám.
Váš otec Miroslav stále působí jako váš osobní trenér?
Ano, teď se tomu ovšem říká oddílový trenér. Ženský reprezentační tým vedl Josef Kubica a spolupráce byla dobrá.
Co máte teď v plánu?
Duben je takové přechodné období. Člověk dělá v tréninku to, na co má chuť. Já budu běhat pro zpestření přespolní závody v okolí.
Změníte oproti minulým letům něco v přípravě?
Příští rok je olympiáda v americkém Salt Lake City, které leží ve velké nadmořské výšce. Na to je třeba se připravit. Dosud mi totiž závody ve výšce nad 1300 metrů dělaly značné problémy.
Dáváte si pro příští rok nějaké konkrétní cíle?
Udělám samozřejmě všechno, abych se zase posunula o krok blíž světové špičce, ale konkrétní cíle ze mě nedostanete. Vloni je ze mě novináři páčili tak dlouho, až jsem nakonec řekla, že bych se chtěla hlavně prosadit na mistrovství světa. Nakonec se to nepovedlo. Letos tedy budu radši mlčet.
