Byly mu tři, když jeho rodiče odešli do Spojených států. V šesti se rozešli a on zůstal bez mámy. „Táta pak měl americkou přítelkyni a ta nechtěla, abychom se bavili česky.“
Práce stavebního inženýra zavedla otce do Taosu, lyžařského střediska v Novém Mexiku. Tam o víkendech učil malého Jakuba sjíždět kopce. I v létě mířili za tréninkem vysoko do hor. Táta natřel staré tenisáky načerno a vytýčil tak synovi slalomovou trať.
Když v roce 1984 uviděl triumf sjezdaře Billa Johnsona na olympiádě v Sarajevu, měl o budoucnosti jasno. „Chtěl jsem být jako on.“ Dva roky strávil na sportovní škole ve Vailu. V osmnácti, před deseti lety, se přestěhoval do Mounthood a lyžím se věnoval naplno. Ve dne na nich jezdil, v noci je mazal a spravoval, aby si vydělal na živobytí. „Nebyl jsem moc dobrej,“ pousměje se. Ještě loni pracoval v létě s pilou jako dřevorubec.
Do národního týmu se dostal až v jedenadvaceti. Za tři roky se stal americkým šampionem v superobřím slalomu a začal jezdit Světové poháry. „Dostanu nějaké peníze a mám placené náklady. Koupil jsem si v Coloradu dům v horách a auto, celý rok dělám, co mě baví. Můj život je snadný,“ říká spokojeně. Lyžuje, jezdí na windsurfingu nebo motokros, hraje golf.
Jen přítelkyni marně shání. „Je to těžké, doma strávím dva měsíce, jinak lítám po světě.“ V Česku byl zatím třikrát na návštěvě u příbuzných. „Ty pražské paneláky,“ otřese se hrůzou. Miluje přírodu, jeho největší vášní je muškaření a lov ryb v řekách. Jako v Redfordově americkém filmu Tudy teče řeka s Bradem Pittem. „To je ono,“ zasní se i v Kitzbühelu.
I proto o změně občanství nikdy nepřemýšlel. „Jsem v americkém týmu, který perfektně funguje a kde je silná konkurence, která mě žene stále výš. Když mi všechno sedne, brzy budu mezi nejlepšími,“ prohlašuje sebevědomě. Zatím dojel nejlépe devatenáctý letos v prvním sjezdu na proslulém Lauberhornu.
Ale Amerika už o něm ví. „Sjezd znamená pro Američany z lyžování nejvíc. Protože je nebezpečný a jednoduchý. Pustíte to z kopce dolů a kdo jede nejrychleji, vyhrál.“
