Po kilometru zjistíte, že s čelem se neudržíte, díra se neustále zvětšuje a lehce si spočítáte, na kolik ztráta po prvním úseku naroste. Navíc si uvědomujete, že po vás teprve nastoupí další tři. Spojitost hlavy a těla je v tu chvíli veliká, nejdřív nemůže tělo a potom se k tomu přidá hlava. A jakmile začne špatně pracovat, mohou vám klidně poklesnout i nohy.
Diváci byli úžasní, féroví, neustále povzbuzovali. Ale přesto, v takové chvíli vás i jejich povzbuzování drtí. Stydíte se pomalu před každým z nich, že jim nedokážete předvést, co ve vás opravdu je. Alespoň u mě to tak fungovalo.
Kocumová v MF DNESZuzana Kocumová komentuje včerejší závod štafet mužů pro MF DNES |
Navíc váš výkon se valí jako lavina na ostatní členy štafety. Pokud jedete v kontaktu, pomáhá vám i euforie, můžete se vytáhnout za soupeři. Ale když jedete daleko vzadu, bytostně vnímáte, jak narůstá váš odstup.
Nejen že vám hlásí, že ztrácíte 50 vteřin, minutu a půl, dvě minuty. To jsou jen čísla. Zároveň však vidíte, co musíte objet a jak daleko jsou ti před vámi. Nezáviděníhodná situace. Všichni si to pak protrpí. Zvlášť když byli namotivovaní na medaili.
Chvíli si snažíte si říkat: Není to jediný závod, bude líp. Ale v takovou chvíli při domácím mistrovství světa to nepomáhá. Viděla jsem Honzu Pešinu, šéfa našich servismanů, jak dlouho poté, co diváci odešli z trati, seděl celý špatný v závěji. Chápu jeho i ostatní z týmu. Ti lidé tomu dávají hrozně moc.
A pak vidíte Nory, to byl dnešní protipól. Sport je o vítězích a poražených, protože kdyby nebylo poražených, vítězové nemají s kým závodit.
Vyhazov? |
Norové jeli nádherně, obrovskou práci odvedl na třetím úseku Hofstad a pak přišel Northug... Nezáviděla jsem Teichmannovi vědomí, koho si veze za zády. Pořád jsem si říkala, co asi Teichmann vymyslí – ale moc možností neměl. Přivézt si Northuga za sebou do finiše, to je nejhorší, co se běžci dnes může při závodech stát. Zrychlení, jaké Northug po 10 kilometrech dokáže vyvinout, je čímsi neuvěřitelným. To je dar od Boha.
