Jen pohleďte, jak se skoky změnily proti dávným začátkům na norských karnevalech v 19. století.
Jak pokročily proti prvním olympiádám! Tehdy odvážlivci na lyžích létali vzduchem v předklonu s rukama před sebou – tak trochu jako gymnasté chystající se na salto.
Dnes mají nohy roztažené do tvaru písmene V, hlavu mezi nimi. "Je to takové opačné rogalo," nabízí srovnání někdejší reprezentant František Jež. V dávných dobách a v začátcích klasického stylu sportovci nedrželi diety, obouvali kožené lyžáky a dřevěné "skočky" – třeba dvanáctikilové.
Oblékali svetry, šponovky a kulichy. Neexistovalo dané nájezdové okno, odkud se skokani spouštějí. Kdo chtěl, mohl si na můstku vyjet svou vlastní stopu. Třeba jako olympijský vítěz Jiří Raška v roce 1968 v Grenoblu.
"Skoky se narodily někde na stráni, jejich vývoj pokračoval se změnami můstku. Ale jak začaly být hodně sledované, vstoupila do nich věda. Biomechanika a aerodynamika vývoj ohromně urychlily z pohledu postoje, lyží a kombinéz," míní Jež.
On sám prožil tu největší skokanskou změnu. Přechod na V-styl. "Byl to nejsložitější moment mé kariéry," připouští skokan s vytříbenou technikou, při níž dával lyže vedle těla. Rozložit je na dvě strany do "V" pak byl problém.
PODÍVEJTE SE, JAK SE SKÁKALO DŘÍVE
Ještě než rozhodčí začali novou techniku uznávat, prosazoval se s ní Jiří Malec, bronzový z olympiády v Calgary 1988. Ale sudí jej za ni trestali srážkami.
"Tehdy se véčko považovalo za extrém. Pak ho dlouho moc lidí nepoužívalo. Až v roce 1990 se Švýcar Zünd začal s véčkem dostávat do desítky," popisuje Jež.
Naopak on byl na Turné čtyř můstků v roce 1992 jediným z první pětice, kdo skákal ještě klasicky. "Turné tehdy bylo zlomové. I když někdo tam ještě skákal polovičním véčkem – říkalo se mu háčko. Za dva měsíce se už véčko snažila používat většina, na olympiádě bylo jasné, že je to technika budoucnosti."
Jež i další skokani zvyklí na klasiku se trápili, mnozí proto raději skončili. Dnes už letcům na lyžích podobné drastické změny nehrozí. Volnost v oblékání i technice totiž dávno zmizela, skoky jsou pevně svázány pravidly.
"Striktně omezené jsou i kombinézy, tam už ostatní těžko něčím přechytračíte," míní Jež.
Právě s úpravou pravidel pro kombinézy souvisí i letošní drobná změna. Zmenšení overalů = menší nosná plocha skokana. Lyže natočené naplocho by měly rovnováhu obnovit.
"Je to přirozený vývoj disciplíny," říká David Jiroutek, trenér reprezentačního béčka. "Při klasické éře se skákalo ve svetru, ale přišly kombinézy, lehčí lyže. Pak se skákalo s lyžemi vedle těla, aby se zvedla nosná plocha. Poté se objevilo véčko.
Jezdilo se z vysokých nájezdových rychlostí a skok postupoval dál a dál." Aby závodníci nelétali až nebezpečně daleko, přišla omezení. Například snižování nájezdové rychlosti, omezení propustnosti kombinéz a jejich zmenšení, změna těžiště lyží, ale i hlídání váhy skokanů, aby z nich nebyly "vychrtliny".
"Člověk už se víc odrazit nemůže, na to by potřeboval svaly, ale tím by byl těžší a vzduch by ho méně nesl," popisuje Jiroutek.
Technické podmínky, například lyže, jsou pro všechny podobné, podvody s kombinézami omezeny. "Proto se pracuje s nosností lyží. Rakušané v tunelech poznali, že když dají lyže úplně na plochu, zvýší nosnost, jako by byl člověk o pět kilo lehčí," uvedl Jiroutek.
A tak létají dál i bez diet.
