To je nejzásadnější rozdíl, kteří prožili dva reportéři MF DNES v roli fandů na běžeckém závodě mistrovství světa.
Ten první si – stejně jako většina obyčejných diváků – koupil nejlevnější lístek za 250 korun k trati, ten druhý patřil k několika vyvoleným, kteří dali za vstupenku první kategorie 75 eur. Ano, je správné psát eur.
Lístek na tribunu se sedačkami, který se nedá koupit v předprodeji a musíte si ho objednat u pořadatelů, se vskutku platí v eurech. Jednu výhodu však má: včera jste k němu dostali ještě jeden zdarma, takže vás přišel zhruba na jedenáct stovek. To je jen o stovku víc než na tribunu ke stání, kde však nemáte žádný VIP stan s jídlem zdarma.
Očima reportérůDva reportéři MF DNES se v pátek vypravili na MS do Liberce. Robert Sára si koupil nejdražší vstupenku 1. kategorie, zatímco Radim Trusina nejlevnější lístek 4. kategorie.
|
Jen se musíte ptát. Na autobusovém nádraží nejsou žádné ukazatele, které by vás poslaly správným směrem k lyžařskému areálu. Přesto je všude hodně policistů i dobrovolníků, kteří vám poradí. Ještě jedna věc hned na začátku překvapí: v Liberci je vskutku sněhová kalamita. A slovo kalamita nepíše redaktor, kterému se v Praze zamotá hlava ze tří centimetrů, ale redaktor, který vyrostl na Vysočině.
Sníh komplikuje život i v samotném areálu. Když máte lístky k trati, pobíháte z jednoho kopce na druhý, nohy vám podkluzují a často padáte. Někteří lidé dokonce při sestupu raději rovnou "jezdí po zadku".
To jako "vipák" můžete na tribunu i v polobotkách, a jakmile kolem vás projede Bauer, upalujete do stanu se najíst. Než objede pětikilometrový okruh, dá se stihnout klobása nebo jeden a půl utopence. Zkoušeli jsme to.
Přesto o něco velkého přijdete. O atmosféru. U trati je senzační, strhne vás. Vždyť nejlepší místa ve stoupání obsadili lidé už hodinu a půl předem, každý druhý má houkačku, kterou za stovku seženete na každém rohu, sborově křičíte: "Hop, hop, hop."
Lidé občas otevírají placatky, které se jim podařilo pronést. U vchodu jste totiž kontrolováni a flašky alkoholu musíte odevzdat. Nebo si u procházejících slečen či ve stánku můžete koupit svařák za 35 až 50 korun.
Na poloprázdné tribuně to příliš nevře, jen herec Aleš Háma svého kamaráda Bauera žene kravským zvoncem, jeho synek mává vlajkou.
Za ty peníze však máte dobrý přehled o dění na trati. Hlasatel v cíli o všem informuje, do mikrofonu křičí mezičasy. Jen kvůli hustému sněžení téměř nic nevidíte na 100 metrů vzdálené obrazovce.
Stejné to mají i lidi s nejlevnějšími lístky. Ti navíc neslyší nic, u trati nejsou reproduktory. "Asi nevyhrál, když je v cíli takové ticho," odhadují diváci. Jakmile mobilem zjistí výsledek, začnou houfně odcházet.
Trochu zklamaní a trochu s obavou ze zacpaných ulic a se strachem, jestli se nacpete (to slovo je výstižné) do autobusů, které lidi odvážejí do centra a k parkovištím.
Mezi vyvolenými je to stejné, jen tam je ještě mezizastávka na teplé kuře a víno, kterým se musí zapít stříbro. I když... Ono by nejspíš teklo, i kdyby Bauer vyhořel. Zkrátka lístek, který vás stál desetkrát víc, si musíte užít.
