Pokud počasí dovolí, od středy ji v Zermattu a Cervinii na pomezí švýcarsko-italských hranic čekají tréninky sjezdu. A o víkendu se snad konečně dočká závodů. „Už se moc těším,“ rozepsala se trojnásobná olympijská vítězka pro iDNES.cz. Na přání jejího týmu vznikl rozhovor přes e-mail, na odpovědi nebylo možné reagovat.
Dokázala byste specifikovat, co vám ze závodů chybělo nejvíc?
Ten samotný závod. Všechno mezi startem a cílem.
Co vám naopak nescházelo?
Cestování.
Byla jste se během rekonvalescence podívat na nějaký Světový pohár?
Myslela jsem, že mě pořadatelé pozvou do Špindlu. Vyrůstala jsem tam, chodila do školy, začala i lyžovat a snowboardovat. Jde o můj druhý domov. Místo toho mi ale přišlo pozvání od pořadatelů z Cortiny či Crans Montany. (smích)
Ještě odněkud?
V televizi jsem koukala na dost závodů kluků. Zvali mě i na sjezd do Kitzbühelu, což mě dost lákalo, když jsem měla volno a výjimečně sama nezávodila. Ale nakonec zvítězily moje priority. Snažila jsem se připravit a věnovat se sobě, abych mohla snowboardovat, když už jsem nesměla závodit na lyžích.
Ester Ledecká v cíli super-G v Courchevelu
Je něco, čeho se před vašimi starty obáváte?
Není. Já se na závody těším.
Vážně nejste po tak dlouhé době nervózní? Jak to děláte?
Nervózní jsem bývala před zkouškami ve škole. A sice z předmětů, které mě tolik nebavily a chtěla jsem je mít co nejdřív za sebou. Tam jsem nervozitu zaháněla tak, že jsem se snažila na zkoušky co nejlíp připravit.
Říkala jste, že „absťák“ ze závodů jste si vynahrazovala i tím, že jste v autě na semaforech vyzývala další řidiče.
Já to dělám furt. Oni ale nevědí, že se mnou jedou závod. A o to je to legračnější. Dřív jsem vždycky měla auta, na která mi autosalon přes celou kapotu nalepil moji grafiku lyžařky a snowboardistky, takže jsem byla dobře vidět už z dálky…
Ještě doháním bicáky. Ledecká o absťáku ze závodění, přípravě i škole |
Teď už ji nevozíte?
Závodím inkognito. Řidiči mě poznají, jenom když stojíme na světlech a kouknou vedle sebe. Když se tak stane, tak než si to srovnají v hlavě, nesoustředí se na jízdu, čehož já využiju a vystřelím jak raketa. (smích)
Jistě ale jen do povolené rychlosti. Víc jste na plyn mohla šlápnout, když jste v březnu vyrazila na okruh. Víte, kolik jste jela?
Já na tachometr koukám, jen když dávám tempomat, abych nepřekročila povolenou rychlost. Když ale závodím na okruhu, tak na to šlapu a na rychlost nehledím. Vy jo?
Troufla byste si do formule 1 vašeho sponzora Red Bull?
Nabídlo mi to Ferrari. Až budu mít chvilku, troufnu si moc ráda. Red Bull mě pozval na Velkou cenu do Monaka, kde jsem si mohla ty krásný auta zatím aspoň pohladit.
Neustále opakujete, jak moc jste soutěživá. Jste taková už odmala?
Ano. Já se tak narodila.
Porovnávala jste se s bratrem Jonášem?
Ve všem jsem chtěla být jako on. Umět, co umí on. Jsem o rok a půl mladší než Jonáš, tak víte, že jsem prohrávala. A co mě do dneška štve? Že neumím kreslit a hrát na kytaru jako on.
Jak jste tehdy prohry snášela?
Já si pamatuju jen ty hry a všemožné zápasy a soutěže, ty byly na tom vždycky nejzábavnější.
Léto podle Ledecké: ocenění, trénink i zdárné státnice. Jsem šprtka, směje se |
A jak porážky snášíte dnes?
Na tuhle otázku jsem odpovídala mnohokrát. Je zvláštní, že to každého tolik zajímá. To, co umím opravdu dobře, je prohrávat. Strašně mě to nakopává. Když udělám chybu, baví mě ji hned opravit a zkoušet, jestli to umím líp.
Jednou z vašich náplní bylo testování lyží. Jak probíhá?
Lyže mi vždycky vybírá už při výrobě v továrně servisman Tschunti (Guntram Mathis), který ví, jaké potřebuju. Pak je připraví a dá otestovat továrnímu jezdci, aby zjistil, které z nich jsou rychlé. Následně je dostanu já a už na nich trénuju. Vyberu si sice několik oblíbených párů, ale stejně to vždycky nechám na Tschuntim. Věřím mu, že mi vybere a připraví nejlepší.
Je výběr víc o pocitu, nebo o měřitelných parametrech?
O pocitu. Projedu se na nich a je to.
Jak dlouho to zabere?
Může jít i o otázku pár oblouků a hned vím, na čem se cítím jistě.
