„Už jsem na to čekal hodně dlouho. Nebyl jsem doma půl roku. Zůstali jsme ve Francii i přes Vánoce,“ líčil křídelník Saint-Raphaëlu.
Jak se vám líbí zmodernizovaná hala?
Hezky to změnili. Jsem nadšený. Uvnitř mi sice připadá trošku menší, ale možná se mi to jenom zdá. V sobotu ji slavnostně otevřeme zápasem proti Polsku a za dva měsíce tady doufám kluci vyhrají titul. Věřím, že si tady za Zubří ještě někdy zahraji.
Ze Zubří jste odešel před pěti lety. Trefil jste do kabiny?
Když jsem vešel do haly, vůbec jsem netušil, kam se mám vydat. Nic jsem tady nepoznal, šatny jsou úplně změněné. Reprezentační sraz v Zubří jsem ještě nezažil. Užívám si to. V pondělí mě rodiče vyzvedávali v Hranicích, takže jsem se na chvíli podíval domů.
Na Euru vaši spoluhráči zazářili šestým místem. Jak těžké bylo rozhodnutí nejet na Euro?
Jsem rád, že jsem se mohl zúčastnit kvalifikace a každého srazu. Ale v životě jsou důležitější věci než házená. Vybral jsem si rodinu a trenéři to respektovali.
Nepřemlouvala vás manželka Helena, bývalá házenkářská reprezentantka, abyste přece jen jel?
Bylo to komplikovanější, protože jsme rodili ve Francii. Kdybychom rodili v Česku, tak by to šlo nějak zařídit s rodiči. Chtěl jsem být u porodu a jsem rád, že jsem zůstal.
Domů jste se na porod nechtěli vrátit?
Vůbec jsme nad tím nepřemýšleli. Je to složité ohledně pojištění a všeho kolem. Tři měsíce před porodem by manželka nemohla odjet z Francie. Cokoliv se mohlo zkomplikovat.
Jak jste zvládl porod?
Pro manželku i pro mě to bylo hodně náročné. Za tři dny jsem shodil nějaká čtyři kila. Spával jsem v nemocnici, pak jsem chodil na tréninky. Dva týdny po porodu jsem onemocněl, pak se zranil. Pořád se do toho nemůžu dostat. Jsem rád, že jsem tady. Změna mi může pomoct.
Změnilo vás, že jste se stal otcem?
Myslím si, že jsem pořád stejný. Ale život je jiný. Člověk se musí přizpůsobit. Když spí malá, spíme taky. Byl jsem zvyklý si dávat po obědě siestičku před tréninkem, což už tak nefunguje.
Máte si s kým o otcovství v reprezentaci popovídat?
Jasně. Také Škvára (Milan Škvařil) se stal čerstvě otcem. S tím jsme to probírali. I Kuba Hrstka má malého kluka.
Zmínil jste zdravotní trable. Už jste fit?
Ještě to není optimální. Dlouho jsem nehrál, fyzička mi chybí. První zápas po chřipce jsem si zvrtl kotník, natáhl jsem si vazy. Jak jsem se vyléčil, tak první trénink jsem si pochroumal koleno. Návrat jsem uspěchal, protože i druhé křídlo se zranilo.
Zrovna vám vylosovali do čtvrtfinále Poháru EHF španělské Granollers. Co na to říkáte?
Mohli jsme dostat ještě Göppingen, ale přáli jsme si Granollers. Je to schůdnější soupeř, ve skupině jsme také hráli se španělským klubem a oba zápasy jsme jasně vyhráli. Důležité je, abychom byli zdraví. Když jsme byli kompletní, tři měsíce jsme v lize neprohráli a vydrápali se na třetí místo. Teď se nám zase zranili někteří hráči, takže je to zase komplikovanější. Zbývá sedm kol a doufám, že se udržíme do pětky, ať můžeme hrát evropské poháry.
V Saint-Raphaëlu máte smlouvu ještě na příští sezonu. Prodloužíte ji?
Zatím to vypadá, že bychom se vraceli do Česka. Ale ještě jsem to neuzavřel, protože jsem se bavil s lidmi z klubu a ti by měli zájem, abych zůstal.
Už se vám po Česku stýská?
Ve Francii je to super, život je tam parádní, vyhovuje mi to. Ale celá rodina a všichni známí jsou tady. Nejsem typ člověka, který by zůstal v cizině do konce života. Ještě bych si chtěl rok zahrát extraligu v Zubří a pak by se vidělo. Už přemýšlím nad tím, co budu dělat po házené. Tchán má firmu zabývající se elektrikou, něco bych dostudoval a zapojil bych se.
Zubří má dobře rozjetou sezonu. Sledujete ho na dálku?
Jsme v kontaktu s kluky, i když těch starších v týmu už moc není, takže některé vůbec neznám. Je příjemné překvapení, že vyhráli základní část.
V reprezentaci je sedm odchovanců Zubří. Jste hrdý?
Je fajn, že se tady můžeme vidět. Je to úspěch místních mládežnických trenérů. I díky nim jsme teď tady.
