"Je to příšerné. Pořád přemýšlím, co jsem komu udělala, že mě to potkalo," říká Fabíková naštvaně.
V jakém stavu je vůbec vaše koleno? Čeká vás operace?
To se teprve ukáže. Ani po posledních vyšetřeních nemám jasno. Týden jsem byla v naprostém klidu, teď posiluji. Podle doktorů je to padesát na padesát. Uvidíme, jak se bude koleno chovat v plné zátěži. Buď vydrží, nebo se utrhne a půjdu na sál.
To nezní příliš optimisticky. Trápí vás taková nejistota?
Nic veselého to není. Zvlášť když řada holek přede mnou měla podobné prognózy. A většina nakonec na operaci musela.
Vaše osobní zdravotní problémy zapadají do šedivé sezony celého olomouckého klubu. Také z vašeho hlasu je cítit, že s výkony týmu nejste příliš spokojená.
Upřímně řečeno jsem hodně zklamaná. Vím, že se házená nehraje na papíře, ale když se podíváte na soupisku, tak je naše postavení v tabulce šílené. Máme v kádru bývalé reprezentantky, zkušené hráčky, jeden z největších talentů v Čechách. A přitom se plácáme ve středu tabulky a máme strach, jestli vůbec postoupíme do play-off. Nic veselého to opravdu není.
Proč jste se do takové situace dostaly?
Moje generace k házené přistupovala líp. Měly jsme jenom školu a házenou. Nic jiného. Dnešní hráčky to mají jinak. Je to vidět už na tréninku. My jsme měly výbornou partu, ale na tréninku jsme se normálně praly a tu rvavost, nasazení a bojovnost jsme přenášely do zápasů. Něco podobného v naší přípravě nevidím.
Olomoucká Lucie Fabíková v utkání proti ŠKP Bratislava.
V kolektivních sportech se pravidelně krize řeší společným sezením, po kterém se často vyčistí atmosféra a přichází zlepšení. Zkoušely jste něco podobného?
To víte, že ano. Sedly jsme si s týmem i trenéry. Ale příliš to nepomohlo. Jednou zahrajeme dobře, v dalším zápase už je to zase horší. Hrajeme v takových vlnách.
Pamatuji si, že olomouckému týmu, v němž jste hrála před odchodem do zahraničí, se také občas nedařilo. Přesto jste měly výsledky a soupeřky byly z vás nešťastné. Často jste dokázaly výsledek otočit.
Já si to pamatuji taky. Měly jsme ambice, které byly podložené bojovností. Někdy ty zápasy nebyly hezké. Nedařilo se nám, ale i tak jsme protivníky přetlačily. Zápal do hry je zkrátka u dnešních hráček jiný.
Buďte konkrétnější.
Třeba když ztratíme míč v útoku. Pak už se holky jenom dívají, jak to dopadne. To by se před časem nemohlo stát. Každá hráčka se okamžitě vracela do obrany a snažila se míč získat zpátky - napravit svoji chybu.
Dá se s tím vůbec něco dělat?
Já fakt nevím. Pořád o tom přemýšlím. Skousla bych to, kdyby soupeři byli lepší a nestačil na ně ani náš nejlepší výkon. Tak to ale není. Třeba se Zlínem, který je opravdu silný, jsme hrály vyrovnaně. A pak prohrajeme s průměrným celkem. To mě trápí a netuším, jak to změnit.
Může zlepšení přinést úleva z případného postupu do vyřazovací části soutěže?
Je otázka, jestli hráčkám nebude stačit samotný postup. Můžou si říct: Cíl je splněný, teď jdeme na Slavii, která je silnější a nemáme šanci. To by bylo špatně. Ale třeba se pletu a budeme hrát dobře. To bych si moc přála.
