Další góly důrazné levoruké spojky už však síť nenapnou. Poprvé chtěla končit před dvěma lety v Dánsku, nakonec si kariéru ještě prodloužila na Hané. Nyní dává házené definitivní sbohem.
"Už jsem si to srovnala v hlavě a jsem s tím vnitřně smířená. Ale uvidíme, co na to řeknu časem," přemýšlí někdejší česká reprezentantka.
Kdysi jste řekla, že kdo házené jednou propadne, těžko končí. Nebylo jednoduché říct sbohem?
Je to pravda, vždyť vidíte, kolik hráček se vrací po mateřské. Kdo hrál tak dlouho, má u házené známé, tak se mu strašně těžko končí. Je hodně příkladů, například Lenka Černá. Vypadnout z kolektivu a začít něco jiného, k tomu musí mít člověk další smysl a najít si něco nového.
Kteří trenéři vás v kariéře nejvíce ovlivnili?
Hodně vzpomínám na trenérku Komínkovou, která mě měla v dorostenkách ve Zlíně. V Olomouci jsem poznala pana trenéra Gogola, který mi hodně dal. Nejvíc ale vzpomínám na posledního trenéra v Dánsku Jana Laugesena. Je to vynikající psycholog a pedagog, který házené rozumí a navrch je i skvělý člověk. Kvůli němu se sjížděly hráčky z celého Dánska, které by nikdy do toho malého městečka nešly. Jsou tam ale mnohem dál než my v tom, že pracují i s psychologií, pedagogikou, posilovnou. Je to komplexní pojetí.
U nás trenérství z tohoto pohledu zrovna velký vývoj nezažívá, že?
Myslím, že se zde během těch pěti let, kdy jsem hrála venku, nic nezměnilo. Ale tomu odpovídají i výsledky. Teď jsou v reprezentaci skvělí trenéři, pan Bašný i pan Poloz přinášejí zahraniční trendy, ale bude trvat strašně dlouho, než je do holek dostanou. Snad se jim podaří postoupit, strašně bych jim to přála, protože na mistrovství jsme byli naposledy v roce 2004.
Jste odchovankyně Zlína, kdo vás k házené přivedl?
Jako dítě jsem se věnovala různým sportům. Máma hrála basketbal, táta dělal snad všechno. Jediný, kdo v rodině hrál házenou, byla teta. Mě k házené přivedla náhoda, jednou jsem šla s kamarádkou na výběry, chytlo mě to, začala jsem chodit na tréninky a už jsem zůstala. Ale házenkářské geny nemám žádné.
Zlín je vyhlášeným střediskem ženské házené, proč jste šla v 19 letech do Olomouce?
V roce 1997 jsme s Vendulou Ajglovou končily střední školu a měly jsme nastoupit do žen Zlína. Paní trenérka Komínková nám nabídla, jestli nechceme jít studovat vysokou školu do Olomouce. Bylo to hodně na poslední chvíli, ale přijímačky dopadly dobře, tak jsem si řekla, že to zkusím a uvidím.
Jak vzpomínáte na sedmiletou éru v Olomouci, během které jste získaly dva tituly a Český pohár?
Především poslední tři roky byl skvělý kolektiv, řada z nás byla i v reprezentaci, hrály jsme i v akademickém družstvu, bylo to úplně perfektní. Každá hráčka, která tehdy byla v Olomouci, tak ráda vzpomíná, protože tu byl vždycky dobrý kolektiv a pohoda. Já nejsem výjimka, vůbec se mi odsud nechtělo. Ale pak přišly ekonomické problémy a všechny holky to chtěly jít zkusit ven.
Byla škoda, že se tým po druhém titulu v roce 2004 rozpadl?
Je dobře, že jsme šly do zahraničí, ale škoda, že se neudržela reprezentace. Do té doby jsem byly opravdu silné a mohly jsme spolu ještě tři čtyři roky hrát. Postupně ale přišly problémy a začaly jsme se reprezentace vzdávat.
Příčinou byla nešťastná baráž na mistrovství Evropy se Španělkami v roce 2006?
To byl první moment, se svazem začala být komplikovanější domluva, každý si říkal, že se nebude handrkovat a bude hrát v klubu. Pak přišel pan trenér Tkadlec, který chtěl stavět na mladých hráčkách. Když tohle trenér řekne hráčkám, kterým je 27, tak je to jasný signál, že s nimi nepočítá. Bylo v pořádku, že v reprezentaci byly i mladé holky, ale v celém světě se to dělá tak, že doplňují ty zkušené a ne naopak. Já už jsem pak začala mít i problémy s koleny a už mi to nepřinášelo takovou radost. Byla to strašná škoda, kdybychom ještě zůstaly a trénovala nároďák například současná dvojice Bašný, Poloz, tak by to nabralo jiný směr.
Reprezentační kapitolu hodnotíte pozitivně?
Na reprezentaci vzpomínám taky moc ráda, byli jsme super parta i s masérem Jirkou Šmídem. Největší zážitek pro mě byl v Dánsku na mistrovství Evropy 2002, kde jsme pod trenérem Zerzáněm skončily na výborném osmém místě. Líbila se atmosféra a jak vše fungovalo, tehdy jsem si říkala, že bych se tam jednou ráda vrátila.
Tým se rozprchl do celé Evropy, vy do Dánska.
To byla další náhoda. Byla jsem po zranění, vracela jsem se na poslední play-off a boj o titul. Pak začali všichni odcházet a já dostala nabídky jít do Francie a Německa. Ozval se mi ale Dušan Poloz, že bych mohla jet na zkoušku do dánského klubu, kde hledají levačku. Zkouška dopadla dobře, nabídli mi smlouvu a už jsem tam zůstala. Prvně to bylo na tři roky a pak jsme si to prodloužili na pět.
Bylo těžké začít v nové zemi od začátku?
Chtěla jsem jít nejlépe s nějakou spoluhráčkou, ale nakonec šel se mnou přítel a v celé lize jsem byla jediná Češka. Začátek byl těžký, na dánštinu jsem musela chodit do školy i hra a tréninky byly jiné, z Česka jsem byla zvyklá na něco úplně jiného. Každé začátky jsou těžké, když tam jde člověk sám, ale zvládli jsme to.
V městečku Aabenraa jste strávila pět let. Zůstalo vám hluboko pod kůží?
V Dánsku se mi moc líbilo, našla jsem si práci v jesličkách a vůbec se mi vracet nechtělo. Manžel mě ale přemluvil, že bychom měli jít zpátky do Česka, abychom se aklimatizovali, protože jsme věděli, že nechceme zůstat natrvalo. Ale tehdy jsem si dokázala představit, že bych tam žila dalších deset let. První tři měsíce v Česku jsem trpěla, než jsem si zvykla. Teď však musím říct, že už bych se nevracela. Zvykla jsem si a jsem doma tady.
Z Dánska jste se v roce 2009 vrátila zpět do Zory, i když jste původně českou ligu už hrát nechtěla...
Házená mě vždycky bavila, a kdyby mě přestala bavit, tak bych nehrála. Byl to ale trochu návrat do reality, celý systém házené a tréninku je v Dánsku postavený jinak.
Na hřišti to vypadalo, že si atmosféru a napětí zápasů hodně užíváte.
Vždycky jsem měla postavenou házenou na tom, že chci vyhrávat, a kdo do hry nedá všechno, tak ji šidí. Ale řekla jsem si, že už nejde o život. Pořád chci vyhrát každý zápas, ale když prohrajeme a můžeme si za to sami, tak nejde o život. Celou kariéru jsem se kvůli prohrám stresovala a druhý den jsem přemýšlela, proč jsme nevyhrály. Ale poslední půlrok v Zoře jsme měly strašně moc zranění, dohrávaly jsme v osmi devíti lidech, takže jsem si říkala, že hlavní je zdraví, a fakt jsem si zápasy užívala.
Dokázala byste poskládat All Star sestavu spoluhráček, se kterými jste se potkala na hřišti?
Výborně se mi hrálo s Janou Simerskou na pivotě a s Luckou Fabíkovou na střední spojce. Na pravém křídle bych zvolila Janu Arnošovou. Na levé spojce je velká konkurence, hodně jsem odehrála s Katkou Vaškovou i s Martinou Kelarovou. Na levé křídlo bych dala Dánku Mariu Kroyer. Na postu brankářky jsme měly v SonderjyskE Maďarku Orsolyu Kurucz a za celou kariéru jsem nepotkala disciplinovanější hráčku. Neměla tolik talentu, ale vše vydřela, žila házenou a dokázala se tak skvěle připravit na zápas, že nám zachránila hodně výher.
Litujete něčeho, co se vám v kariéře nepovedlo?
Musím říct, že jsem měla štěstí, protože všude, kde jsem byla, se vždy podařilo, co jsme si předsevzali. V Dánsku postup do ligy, v Česku dva tituly, na Akademických hrách se dařilo. Jen je škoda, že jsme nedotáhly v poslední sezoně boj o třetí místo, byla by to super tečka za mojí kariérou.
Co vám bude nejvíc chybět?
Musím říct, že naše cesty autobusem na venkovní zápasy byly nezapomenutelné. Strašně jsme se nasmály, byla pohoda a to mi bude chybět. A určitě holky, kolektiv, ale zase není problém si zajít na trénink.
Aleno, když se ohlédnete za celou kariérou, co vás napadne?
Nevím, jestli za dvacet let nebudu mít umělá kolena, ale teď musím říct, že to stálo za to. Od jedenácti let jsem musela chodit na tréninky, v sobotu na zápasy, ale kolektiv, přátele a zážitky bych za nic nevyměnila. Jsem skutečně spokojená.
