A konečně ji mohl sdílet se spoluhráči na hřišti, kam ho přes půl roku nepustilo vleklé zranění zad.
„Dva týdny jsem trénoval naplno, s trenéry jsme se rozhodli, že to zkusím. Jsem rád za těch pár minut i za vítězství. A doufám, že už se to bude jen zlepšovat,“ popisoval 29letý Tonar po extraligové výhře 44:24 nad Hranicemi.
Výsledek rozdílem třídy nad bezmocným soupeřem byl tentokrát vedlejší, jeho návrat vše přebil.
Jak se poslouchal aplaus, který provázel váš příchod na hřiště?
Měl jsem skoro husinu, bylo to moc pěkné. Suprové! Celá hala tleskala, první střela a gól, kluci na střídačce mě hned plácali. Jsem strašně rád, že jsem to nějak zvládl. Snad budu mančaftu prospěšnější čím dál víc.
Roky jste byl zvyklý tým táhnout, teď jste sedával jen v hledišti. Bylo to na psychiku složité?
Nebylo to příjemné. Doteď jsem neměl žádné vážnější zranění. Zpočátku ani tohle nevypadalo na dlouhodobější pauzu. Bylo to náročné. Koukáte z tribuny, nemůžete pomoci, navíc stav se dlouho nelepšil.
Zapochyboval jste někdy?
To ne. Věřil jsem, že se vrátím. Zranění ke sportu patří. Těžší bylo, že první dva měsíce se nevědělo, co mi vlastně je, jak se bolestí zbavit. Čas plynul, střídavě to bylo lepší a zase horší. I když jsem byl s klukama co nejvíc, stejně z mančaftu trošku vypadnete. Na druhou stranu, v osobním životě jsem si všechno užil. V červnu jsme měli svatbu, v září se nám s manželkou narodil syn, i to mě drželo nad vodou.
V čem tedy byla hlavní příčina vašich potíží ze zády?
Začalo to v zimě zlomeným nosem na tréninku. Jenže se léčila jen zlomenina, neudělalo se vyšetření hlavy, což asi mělo. Fyzioterapeuti říkají, že z toho všechno plynulo, že jsem prodělal těžší otřes mozku. Já byl místo klidu už po čtyřech dnech od zlomeniny v posilovně a naháněl kondici. Přes hlavu se to slilo a zablokovalo. Ze dne na den. Večer jsem normálně odtrénoval a ráno se nemohl ohnout ke kolenům. Tělo se zaseklo a jen pomalu uvolňovalo. Měl jsem plno vyšetření, ale až někdy v polovině dubna se určila cesta, po které jsme šli.
A my novináři stále dokola poslouchali, že váš návrat se blíží...
Bylo to pořád na houpačce. Tři dny dobré, pak se stav zase horšil a musel jsem zátěž na chvíli vynechat. Pomohly opichy u docenta Koláře, s fyzioterapeuty na tom furt pracujeme. Poslední dva týdny už jsem dělal všechno a v pátek po tréninku jsme se s trenéry rozhodli, že podle vývoje zápasu to na chvíli zkusím.
Kdy bude stav stoprocentní?
Jsem fit na to, abych mohl jít do zápasu. S trenéry to hodně probíráme, pauza byla dlouhá, nic nechceme podcenit. Kdyby to nešlo, přes riziko nepůjdu, nikdo mě netlačí. Jsem rád za těchhle deset minut a uvidíme, jak to půjde dál.
