Před koncem poločasu utkání s Prešovem (32:26) si olomoucká házenkářka Jarmila Trumpešová podvrtla kotník na pravé noze tak, že jí z hřiště museli pomáhat.
O přestávce pomalu odkulhala do šatny a nikdo by se nemohl divit, kdyby tam už zůstala. Jenže házená je sport pro tvrdé povahy, a tak už za pár minut rozhýbávala zatejpovaný kotník.
„Normálně bych asi už nehrála, ale některé holky se teprve vrací po zranění, takže bylo potřeba, abych šla zpátky do hry,“ pokrčila rameny třiadvacetiletá režisérka Zory a studentka medicíny.
Co se vám tedy přesně stalo?
Na pravé noze mám výron, nejspíš jsem někomu šlápla na nohu, ani přesně nevím. Ale dostala jsem tejp od maséra a rozběhala to. Ještě půjdu na nějakou rehabilitaci, aby noha nezatuhla, a bude to dobrý.
I přes vysoké vedení jste se ve druhém poločase nakonec třásly o výhru.
Vždycky máme krizi kolem dvacáté minuty druhého poločasu. Tentokrát tomu pomohlo pár vyloučení za sebou, pak jsme neproměnily jednoznačné šance, náskoky ze šestky a Prešov se chytl. Naštěstí nám to v závěru zase začalo padat, zlepšily jsme obranu a výborně nám zachytala brankářka. Nakonec jsme to zvládly, takže dobré.
Platí, že jste nyní nepostradatelná, protože jinou střední spojku teď Zora nemá?
V zápřahu jsem od začátku sezony a vyhovuje mi to. Jsem zvyklá na pohyb, tělo je navyklé na zátěž a tak je to pro mě lepší. V minulosti mě limitovala hodně zranění, teď když na sobě víc pracuju a jsem v zápřahu, tak je to stereotyp, který je pro tělo lepší, než kdybych teď zase vypadla třeba s tím kotníkem.
To by byla škoda, když máte sezonu tak dobře rozjetou.
Nadmíru. Podzim dopadl skvěle na to, že už od konce letní přípravy máme zraněnou polovinu základu. Ostatní holky včetně mě jsme chytily šanci za pačesy a je to i vidět. Hrajeme rychlou házenou, hezkou na pohled, máme kvalitní obranu v čele s výbornými brankařkami. S tím musí být spokojenost.
Jarmila Trumpešová (vpravo) a Tatiana Gajdošíková z Olomouce se snaží ubránit protihráčku z Plzně.
Držíte se ve špičce, netočí se vám z toho hlava?
Máte pravdu, je to pro nás nová role. Doufám, že ji ustojíme a budeme tam i na konci základní části. Chceme postoupit do play off, a kdyby byla i odměna v podobě medaile, bylo by to super. Také jsme postoupily do Final Four Českého poháru a další cíl bude pokusit se o postup do finále a nejlépe se porvat o celkové vítězství.
V Olomouci jste vždycky platila za velký talent, ale sužovaný zraněními. Konečně si užíváte, že to můžete prodat na hřišti?
Ano, vždyť polovinu doby v ženách jsem promarodila. To bylo složité. Doufám, že už se mi zranění budou jen vyhýbat. To je největší limit. Teď se cítím dobře, daří se mi a chtěla bych dál být v týmu a snad se i stát tahounem a mozkem na hřišti. Máme ale i náročné studium a někdy zkrátka musím dát přednost škole před tím, abych se mohla naplno věnovat házené.
Studujete medicínu, jakou lékařkou chcete být?
Za rok a půl mám končit a pak to vypadá asi na nějaké interní oddělení. A potom nejspíš možná i onkologie, to mě láká. Ale ještě uvidím.
Co vás láká na onkologii?
Je to hodně o práci s lidmi, která je u onkologických pacientů to nejtěžší nejen pro ně, ale i pro lékaře. Líbí se mi i preventivní screeningové programy, které v tomto odvětví jsou. A v interní části je na lékaři, aby nemoc podchytil.
Ráda volíte těžší cesty?
To ano. Myslím, že kdo nemá snadné cíle, může to v životě daleko dotáhnout.
Platí to i v házené?
Odmala jsem měla sen zahrát si za ženy, a tak jsem z Brna jezdila do Olomouce dívat se na Verču Hejtmánkovou a Lucku Fabíkovou, to byly moje vzory. Mrzí mě, že už mi asi nikdy nevyjde reprezentace, to byl také můj cíl. Ale jsem strašně moc ráda za možnost hrát v Olomouci, teď mám velké penzum času na hřišti a užívám si to.
To už víte, že reprezentace nevyjde?
Jak dokončím školu, tak nevím, jestli budu hrát. A hlavně jak mám tělo zhuntované zraněními, je náročné se pořád vracet. Zvládnout to fyzicky a psychicky je namáhavé. Mám dvakrát utržené střelecké rameno. Pak mám obě kolena, na jednom meniskus a na druhém utrženou chrupavku.
Olomoucká spojka Jarmila Trumpešová v akci
Takže jste si jako budoucí lékařka vyhodnotila, že na reprezentaci to není…
Tu ruku už mám odmala a byl to možná i impulz, proč jsem se rozhodla upřednostnit studium medicíny před házenkářskou kariérou. Hrát s utrženým ramenem navíc na střelecké ruce ztěžuje šance v házenkářském životě. A ty kolena, to byla pokaždé smůla. Ale vždycky jsem měla podporu v klubu i od rodičů se vrátit a to bylo rozhodující, že jsem se chtěla vrátit za holkama. V Olomouci je úžasný kolektiv, máme tu výborné zázemí, jedno z nejlepších v republice. Začíná to u masérů, kteří mě dali dohromady, pak navazující péče přes další doktory. Až po vedení klubu, které nám vychází v hodně věcech vstříc.
Proč jste Brno vyměnila za Olomouc?
V Brně jsem hrála do patnácti let a pak jsem přešla do Olomouce do sportovního centra. Přišlo nás sem hodně přespolních holek, které jsme se znaly z reprezentace. S řadou z nich jsme se znovu potkaly v áčku Zory a hrajeme teď se stejným základem, jako jsme měly v dorostenkách. Je fajn, že se vracíme k sobě.
Už když jste šla v patnácti z domu na internát, jste měla velké cíle?
Je to pravda. Ten nejvyšší vždycky byla reprezentace, což mi v dorosteneckém a juniorském věku vyšlo. A když už jsem zůstala v Olomouci, chtěla jsem se dostat do áčka. A tím, že mě baví dost škola, začala jsem se věnovat medicíně.
